P r a h a - Zpěvačka a herečka Monika Načeva, která po svém úspěšném předloňském albovém debutu Možnosti tu sou... vydala druhou desku nazvanou Nebe je rudý, říká, že člověk musí být nekompromisní, protože je na světě jenom jednou. "Bylo by škoda si to zkazit," míní Načeva. A do hudby nového alba, které pro svoji pocitovou imaginativnost a sugestivitu snese srovnání s deskami solidních britských kapel - třeba Portishead, vsadila celou duši.

Načeva měla z čeho vycházet: debut Možnosti tu sou... ji rázem vynesl mezi rockovou špičku. Uhrančivá černovlasá zpěvačka s osudově zabarveným hlasem se ukázala být interpretačním typem, s nímž by se dala rozvinout slušná rocková kariéra. Texty básníka Jáchyma Topola Načevě - příjmení má po bulharském otci - mluvily z duše a publikum si zpěvačku zapamatovalo především podle písně Udržuj svou ledničku plnou.

Ale původní sestava muzikantů vedená kytaristou Tadeášem Věrčákem se rozpadla a Načeva nabrala jiný směr. "Cítila jsem, že tíhnu spíš k pocitovějšímu typu muziky," říká zpěvačka. Začala hledat nové hudebníky. "Potřebovala jsem lidi, kteří jsou naladění na stejné vlně," vzpomíná Načeva. Nějakou dobu zkoušela se skupinou Rány těla, ale pak k ní bubeník Vladimír Pecha přivedl Martina Chlupa a Jiřího Trnavského z bývalé havířovské kapely Masomlejn. Společně s basistou Michalem Kovalem a s Načevou asi dva měsíce jamovali, jen tak se hudebně ohledávali. "Písničky najednou vyplynuly samy od sebe," říká Načeva. "Nejsou klasicky bigbeatové, ale spíše atmosférické, ponořené do sebe."

V létě minulého roku se sešli, vytvořili hudbu a v prosinci ji natočili. Zrodilo se tak album Nebe je rudý. "Texty vznikaly stejně rychle, protože ani s Jáchymem Topolem jsme si nemuseli nic moc vysvětlovat," podotýká Načeva. Například text první a zároveň poslední písničky obsahuje zvláštně poskládanou větu: Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli, boj se nic. "Úvodní myšlenka pochází od filozofa Friedricha Nietzscheho," vysvětluje Načeva, "slova 'aspoň na chvíli' připojil Jáchym Topol a 'boj se nic', to říkal můj děda Josef Kodýtek, když jsem byla malá holka." Tímhle způsobem Monika Načeva poskytovala Jáchymu Topolovi další náměty nebo věty a on "míchal" a komponoval texty. V písničce Měsíc, která má rovněž podobu videoklipu v režii Tomáše Mašína, hraje důležitou roli odtažitá a mohutná věž žižkovského vysílače, již Načeva denně vidí z okna svého bytu. Topolovy texty sice odrážejí konkrétní situace a intimní pocity - "V té době jsem se rozcházela s přítelem, byla jsem trochu rozložená a v textech je to znát, říká Načeva -, směřují však k obecnějším námětům i tématům, než je "úklid" v jedné konkrétní duši. Načeva zpívá o nekompromisnosti, o Bohu, hodně často o ráně, která se nezacelila, nebo o prostoru, jenž zůstává otevřený. "To je důležité," potvrzuje zpěvačka. "Aby muzika zůstala otevřená, musíme se otevřít především my. I za cenu bolesti, protože za všechno se platí."

Vliv hudby, již Načeva & spol. poslouchají - ať už to jsou acid jazzové, či psychedelické kapely, funk, staří Pink Floyd, nebo bristolští Portishead -, samozřejmě prosakuje i do hudby, kterou společně skládají a hrají (rozestaveni do kruhu jako při mystickém obřadu).

Jedním z nejdůležitějších článků této sestavy se stal producent Jan Muchow , který sjednotil pocitový a zvukový design desky Nebe je rudý. "Spoléháme se na city a na intuici," shrnuje Načeva a znovu opakuje: "Jenom si tak hrajeme."