| Zdroj | Rock&Pop |
| Datum | ?.2.1997 |
| Autor | kolektiv autorů =) |
Idea, která stojí za rubrikou Křížový výslech je celkem jasná. Skupinka redaktorů šije do člověka, který se ne všem z nich autorsky či jinak zamlouvá. Nikoli pokaždé takový výslech původní vizi dostojí, protože někdy prostě ani není proč a nač se ptát. Tentokráte to vyšlo - za "tvrdého policajta" byl Ondřej Bezr, těmi ostatními, zlými jen trochu, byli Honza Babka, Jana Kománková, Radek Diestler a Honza Dědek. Světlo do tváře pral Daniel Vojtíšek a objektem výslechu byl Jan Muchow, muzikant a skladatel, jehož jméno je spojeno s projekty Ecstasy Of Saint Theresa či Colorfactory, jako producenta třeba Here nebo Načevou.
HB: Když se rozešla stará sestava Ecstasy of st, Theresa, potřeboval sis k sobě najít někoho nového?
Nejdřív jsem si bytostně myslel, že ne, ale dva roky jsem se nevyhrabal z takovýho toho stavu, že vždycky něco uděláš, a řekneš si 'to je blbý'. A tím, že je nás teď víc, ta mašina líp funguje. Sám jsem to nezvlád'.
JK: Kdo je teď vlastně Extáze?
Petr Macháček, Petr Němeček, kterej hraje na bicí, já a zpěvačky, kterejch se na desce objeví asi pět.
HB: A které to budou? Linda la Rosa,...
... pak Charlotta z Wubble-U, která teď zpívala i pro Ohm Square, potom jedna herečka, ta, jak hrála v Šeptej takovou tu zamlklou.
JK: Tu, co měla podzimní depku?
Jo, tu.
OB: A co to má být za muziku?
Ta deska se vytváří už dva roky, takže je to proměnlivý... ale je to čím dál víc industriální. Je tam hodně kovovejch zvuků: třeba ústřední topení. Anebo jak se nám rozbilo kombo na basu. Mlátili jsme do něj a pak se nám víc líbil zvuk toho mlácení než ten, o kterej nám šlo předtím. Takže zvukově je to studenej kov plus akustický nástroje a perkuse a tak dál.
HD: Kytaru ještě máš?
Mám, jasně. Ty písničky jsou psaný na kytary, ale tím, že jsem hrál, pak jsem se nasamploval a pak to všelijak upravoval, myslí si někdy lidi, že je to z kláves. Ústřední melodie ze Šeptej je taky hraná kompletně na kytaru, ale spousta lidí tam slyší klávesy... je to hodně o tom, že se samplujeme. Nejdřív je to písnička, ale ten výsledek je takovej nekonkrétní, abys ho nemoh' uchopit. A deska je víc průhledná - když už tam je nějakej akord, tak má svůj význam.
OB: Hlásíš se ještě vůbec k muzice, se kterou Extáze začínala?
Nebudeme ji teď asi hrát na koncertech, ale...
OB: - není to tak, že by sis říkal "to byly hříchy mládí"?
Ne. Beru to tak, že jsme to tenkrát chtěli udělat a že nás to bavilo - tehdy jsme to dělali na sto procent. Takže teď se mi na to nechce házet špína. Je to vývoj a myslím si, že je lepší, když ta kapela zaznamenává svůj vývoj na deskách, než když... Třeba můj brácha: hraje super na kytaru, ale furt říká "to ještě není to pravý, já chci vydat desku, až to budu umět" - což je v padesáti. Pořád se ti zdá, že to ještě není ono.
OB: Ty jsi vždycky, když natočíš desku, přesvědčený, že je to to pravé?
Když se to natáčí, tak jsem, ale v ten moment, kdy to vychází, už bych tam třeba něco změnil. Ještě jsem neudělal desku, kde bych o všech písničkách řek', že jsou perfektní. Když bych to udělal, asi by už nemělo smysl natáčet dál.
OB: A co je pro tebe měřítko kvality?
No, že když si to poslechnu zpátky, tak se mi to fakt líbí.
OB: Ta kapela prošla různými zvraty a fázemi... myslíš si, že to má nějaký sjednocující prvek?
Asi jo. Že to je třeba jako David Lynch: ty jeho filmy jsou pokaždý o tom samým, o dobru a zlu, je to průplach peklem, aby tě to očistilo. A ty písničky mají taky něco stejně nehmatatelnýho a mění se hlavně způsob vyjádření.
OB: Takže si myslíš, že člověk, který poslouchal Extázi v první fázi a teď by si poslechl to nové, pozná, že za tím stojíš ty?
Nevím. Nemám rád hudební rukopis toho typu, že bych dal po G vždycky C. Budu radši, když to třeba nepozná, ale bude se mu to líbit. Když chceš třeba usnout, dáš si k tomu něco, co vlastně neposloucháš; a já bych chtěl dělat takový desky, že usnout nemůžeš. A to si myslím, že je ta společná věc - jenom se samozřejmě vyvíjíme.
HD: A myslíš si, že Němeček a Macháček jsou ten čerstvý vítr?
Jo. Já jsem se v tom moc hrabal, moc jsem nad tím spekuloval, ale oni jsou v tomhle smyslu míň náročný: tím, že jdou přímo na branku, to popohnali blíž k tomu, aby šlo víc šťávy do lidí.
HD: Máš v kapele větší slovo než oni?
Asi jo, oni do toho s tím šli.
JK: Co se stalo s Twin Freaks (projektem, který založili Jan Muchow a Jan Čechtický - pozn. red.)?
Tam byla základní rozepře v tom, že Honza má radši tuc-tuc a já to spíš víc komplikuju. A každej máme ještě další aktivity - já jsem upřednostňoval Extázi a dělal jsem ještě hudbu k Šeptej... Honza je víc spokojenej, že je s Ohm Square, je to blíž k tomu, co má rád. Není to naštěstí jenom tuc-tuc, ale je to taneční. Takže si myslím, že Twin Freaks docela neskončili a že když se náhodou zase sejdem, třeba se pokusíme něco udělat.
JK: A ty dvě věci, které jste nahráli, vyjdou?
Pokusíme se, aby vyšly. Sami to nevydáme, ale je možný, že to třeba vydá Dan Waltr (label Mr. Cucumber Records - pozn. red.)...
JK: Já jsem jenom nevěděla, jestli jste se nerozešli po nějakém konfliktu, nebo tak nějak.
To ne. Taky šlo o to, že když jsme spolu dělali remixy, bylo to s Honzou Petruskem; když zemřel, chtěli jsme co nejdřív dokončit ten singl, aby to bylo společný dno na jeho památku, ale já jsem pak byl v Anglii a Honza se mezi tím spojil s Dušanem a udělali Ohm Square...
JK: Co reakce lidí na film Šeptej? Překvapilo mě, jak moc na to chodí.
Mě taky... no, některý lidi na ulici říkají "hele, ty vole, Šeptej,", některý jdou a říkají "hele, a jsi jako teplej nebo nejsi?" a některý říkají, že se jim to líbilo, ale mají z toho depku... mě překvapilo, že na to chodí fakt docela hodně lidí, je to dobrý, že jdou po českým filmu. Můj šálek čaje ten film není, ale protože to dělal kamarád, tak jsem do toho šel.
HD: Musel ses hodně stylizovat?
Někdy jo. Nejvíc mi na tý postavě vadilo, že je taková moc rovná, a furt jsem záviděl Honzovi Čechtickýmu, že se tam může smát, tomu se zase zdálo, že se směje moc... na filmu je ale vždycky zábavnější, když je to o trošku víc, ty přece nechceš jít na nějakej dokument.
Takže mně se nelíbilo, že jsem tam takovej mdlej - já nejsem herec a neumím v obličeji vyjádřit, že jsem v nějakým rozpoložení, že přemejšlím "mám jí to říct nebo... ", pomohlo by mi třeba praštit do stolu, protože to je jasný. Tápal jsem v tom, jestli se už hraje nebo ne... kdybych hrál Ramba, vím, že se svlíknu a jdu do toho.
RD: Tys použil slovo dokument. Myslíš, že i když to je umělecký obraz, je to o životě určité komunity v Praze?
Asi jo, ale podle mě to nebyl záměr - je to fiktivní příběh napsanej podle toho, co ten člověk zažil nebo viděl nebo co mu kdo řek'. Takovej pelmel týhle doby - a tím je to dokumentární. Na můj vkus je tam málo fikce, přivítal bych víc scén jako je ta závěrečná...
Ten film se mi líbí v tom, že není tak slabej jako Kamenný most a není to taková honba za Oscarem jako jsou Svěráci, ale je to prostě film sedmadvacetiletýho režiséra. Cítím, že jsem k tomu měl nějakej vztah.
HB: Když ses pak na film díval, hledals tam věci ze svého života?
Ne, myslím, že nejtěžší bylo dívat se na sebe, jak hraju, a skládat k tomu scénickou hudbu.
HD: Co je pravdy na tom, že písničky z toho soundtracku jsou původně od nějaké americké kapely?
No tak to je. Je to na tom CD i napsaný. Colin Stuart hrál ve Státech v kapele Colorfactory, rozpadli se, on přijel do Prahy a vždycky když byl s námi nebo se Sebastians v nějakým studiu, tak to hrálo - pouštěl to a my jsme si říkali "to jsou skvělý věci, proč to nevyšlo?!". On říkal, že ta kapela už nefunguje... byli v období, že se rozpadali, ale ještě se rozpadnout nechtěli a napadlo je, že by se ty písničky měly aspoň hrát. A když už jsme je hráli, tak jsme si řekli, že by stálo za to to natočit. A k tý kazetě se dostal David Ondříček a zeptal se, jestli by to moh' dát do filmu.
Mixovali jsme to asi rok a v květnu 1995 jsme uzavřeli smlouvu, že deska Colorfactory vyjde na podzim. To se nestihlo kvůli tomu, že se pozdě odevzdal master. Takže se to šouplo na listopad, ale to vycházely Tři sestry anebo Kabáti, a firma, že prej nemají peníze a čas a že to šoupnem na jaro. A pak řekli, že počkáme až k tomu filmu, že to pro tu desku bude lepší.
HD: Pak to vyšlo s jiným obalem, než původně mělo...
Protože Monitor to chtěl víc spojit s tím filmem.
HD: Prý v době, kdy vycházely články o filmu Šeptej, byly spory kvůli tomu, žes byl uvedený jako jediný autor hudby.
To je filmovej titulek. A já jsem filmový titulky nepsal. Ale to je u každýho filmu: pochybuju, že v Nebi nad Berlínem je uvedeno 'hudba Nick Cave'. To je tam podle mě taky na konci, že ve filmu znějí jeho písničky.
HD: A ta tvoje filmová hudba nikde nevyšla?
Ne, protože je jí málo, jenom asi čtvrt hodiny. Uvidí se, možná to vydají; ale spíš jako singl, anebo se z toho udělá nějakej remix, ale to se mi nechce - je to scénická hudba. Spíš to asi nevyjde.
HD: A jak to je teď s Colorfactory? Bylo to spíš náhodné sdružení... funguje nějak?
Tím, že deska je aktuální dva roky po svým vzniku, jsou ti lidi už úplně jinde. Myslím, že když Colin udělá něco dál, nechá si to jméno - ale kdo ví.
OB: Nemáš pocit, že úspěch Colorfactory - jakkoli se mi ty písničky líbí - je dán tím, že jejich posluchači neznají třeba rané Pink Floyd?
To je jasný, ty písničky, to je nějakej rockovější folk nebo folkovější rock. Ale nevím, co k tomu mám říct.
OB: Ale ty ses snažil vždycky být v souladu s dobou anebo ji dokonce předbíhat - a teď najednou skoro až revival?!
Jasně, ale já jsem se nesnažil bejt průkopník, nýbrž dělal jsem, co mě baví. Sám jsi říkal, že se ti ta deska líbí - nám se ty písničky líbily taky.
OB: A nemáš pocit, že ti to může poškodit image?
Nevím.
OB: Image, to ti nic neříká?
To víš, že říká. Ale ten, kdo by si myslel, že mi tohle poškodí image, mě nezajímá, protože je úplně mimo.
OB: Bylo to tak vždycky?
Já myslím, že jo, v osmnácti jseš samozřejmě ostřejší, ale podle mě jo... to musíš posoudit ty, já to nepoznám. Taky na sobě nevidím, jak stárnu a když se podívám do zrcadla, zdá se mi, že mám pořád stejnej ksicht.
HB: Dal ti v tomhle ohledu něco pobyt v Anglii?
Taky. Dalo mi to odstup: ať v Čechách prodám pět set desek anebo pět tisíc, je to furt stejný hovno. A podobně s tím filmem, na kterej šlo dejme tomu padesát tisíc lidí a kde jsem uvedenej jako jedinej autor hudby: kdyby to byla Evita, tak chápu, že někoho naštve, že tři miliony lidí si myslí, že třeba písničku Candy Cane jsem napsal já... ale náš stát není dost velkej na to, abych si myslel, že jsem bůhvíkdo. Nepodceňuju to, samozřejmě na tom něco je, je to úspěch, ale víc mi jde o to, abych se tou hudbou uspokojil já. Je mi třeba líto, že si nepustím Susurrate (první deska EOST -pozn. red.). A vadí mi to víc, než že si tu desku nikdo nekoupil.
OB: Myslíš, že dneska už nemá smysl dělat desky, který se budou poslouchat za dvacet let?
To tím právě chci říct: že je mi líto, že to tak není. Tenkrát jsme si mysleli, že to je dobrá deska, ale čtyři roky ukázaly, že to moc nepřežila. Ten singl po tom, Peel Session, se mi líbí víc, myslím, že celkově za existenci Extáze je to nejživotnější věc,
HD: Budou si lidi v Anglii Extázi pamatovat, až teď vydáte další desku?
Možná si budou pamatovat to jméno - že to byla nějaká kapela ze země, kde se možná válčilo. Byl bych rád, kdyby věděli víc, ale řek' bych, že si budou pamatovat leda název.
JK: Není to škoda, že další deska vyjde za tak dlouhou dobu?
Měli jsme špatný uvažování, co se týče byznysu. Prohazardovali jsme dost, tři roky tam nic nevyšlo. Takže vlastně začneme od píky.
OB: Jednou jsem jel po dálnici a tam byl takový billboard na džíny a na něm tvář, která se nápadně podobala tvojí...
Monitor oslovuje potencionální sponzory a mezi nimi byli i Levi's. A těm se nějak líbil ten ksicht - a že by sponzorovali tu kapelu (Colorfactory - pozn. red.) za ksicht na billboardu. Pak se do toho ještě napojil film, takže oni nějakým způsobem, nevím ani jak, podporovali promokampaň filmu a desky, a já jsem se na oplátku nechal vyfotit.
OB: Když se vrátím k té image - nemyslíš si, že ti to uškodí? Člověk, který vydává na nezávislém labelu v Anglii...
Já tu nezávislost chápu tak, že je v hudbě. Ze to není o tom, že nebudu mít co jíst. A já fakt nemám stálej příjem a nakonec ty peníze za to šly stejně do reklamy, tak mi to moc nepomohlo... ale to, že jsi u nezávislý firmy je o tom, že to není distribuovaný přes velkou firmu a nikdo z toho labelu ti neříká, co máš zpívat v refrénu. Teď to bylo tak, že jsme zavolali, že máme hotovej materiál a oni nám řekli, kdy je volný studio. Takže já tu nezávislost cítím v tom, že si můžu dělat co chci, a přijde mi lepší se vyfotit na billboard, než bejt den co den někde v práci a - nemít tím pádem čas mít za práci to, co mě baví.
OB: S tím souhlasím, ale myslím, že lidi, co poslouchají tuhle muziku, jsou hodně 'imidžisti' a můžou mít pocit, že...
Že jsem se zaprodal byznysu. Ale tohle není ani sponzoring, je to něco na oplátku - je to jako práce. Kdybych byl fotomodel a hrál v kapele, je to to samý.
JK: Přišla jsem loni na mejdan PolyGramu a tam mi někdo pustil klip těch dvou roztomilých mladých Slováků - myslím MC Erika a Barbaru. Prý jsi to měl na svědomí?
No, já jsem to režíroval. To je zase o tom, že jsem nesoustředěnej, baví mě i film a občas bych chtěl něco udělat i ve filmovým ranku. Když se dělal klip pro Colorfactory, viděli to lidi z PolyGramu a nabídli mi, abych jim dal návrh scénáře na ten klip, že to takhle dali víc lidem a pak to zadají tomu s nejlepším nápadem. No a dostal jsem to já.
JK: Třeba ti to lidi pak omlátí o hlavu...
Ale zase je to o tom, že jsem chtěl udělat klip - asi je to sobectví. Je možný, že jsem sobec.
JK: A máš v plánu něco dalšího filmového?
Teď se chci věnovat hlavně Extázi. Tím, že jsem dělal třeba ještě desku s Načevou, jsem se tolik nesoustředil, tak bych tu naši desku už rád dodělal. Uvědomil jsem si, že ta kapela bylo to, co mě vždycky zajímalo nejvíc a došlo mi, že jinak to nepůjde, než když se tomu budu věnovat aspoň na sto procent.
JK: Co tvoje spolupráce s Here? Byli z toho hrozně odvázaní. Jak to probíhalo?
To bylo tak, že jsme se zamkli ve studiu, většina písniček už byla hotová, já jsem to jenom smíchal a občas něco přidal nebo vyhodil. Byla to spíš taková designérská práce.
JK: Říkali, že jsi s nimi byl v Makedonii...
Zavolali mi asi v deset ráno, že jejich osvětlovač si zapomněl pas a tím pádem mají volnou letenku do Makedonie na víkend, na nějakej festival. Tak si říkám 'pojedu, bude to zábava, je to zadarmo'. Přijel jsem na letiště a mezitím se přišlo na to, že ten kluk, co hraje na bicí, má ještě federální pas, tak ho nepustili... takže jsem tam původně letěl jako osvětlovač a když jsme přistávali, tak už jsem byl bubeník.
Tam jsem poprvé v životě hrál na bicí, to bylo drsný. Ale on to nikdo nepozná, já hraju jako Maureen Tucker, nějak jsem to udržel.
OB: Ty hraješ muziku, produkuješ, hraješ ve filmu, režíruješ klipy, nemáš na to žádné vzdělání... v muzice je to běžné, ale u těch ostatních věcí musíš narážet na strašnou spoustu problémů?!
No to jo, ale teď jsem se naučil vařit tak, že jsem si prostě řek', že to taky dokážu. Jde to lehce, jako pejsek s kočičkou... Je tu samozřejmě riziko toho, že něco bude slátanina - a nemyslím si, že vzdělání je minus. Osobně mám ale radši, když si na to přijdu sám. Leckdy to trvá dýl, než přijdeš na něco, co ti někdo moh' říct dřív, je to takový intuitivní.
RD: Myslíš, že dneska je situace jako v době na přelomu let 1991 a 1992, a že by Extáze byla schopna nastartovat nějakou novou indie scénu?
Samozřejmě se mi nechce říkat ne - doufám, že jo, ale nejsem o tom přesvědčenej. Ne že bych si myslel, že to bude špatná deska, spíš na to není to pravý ovzduší. Ze to nebude až tak společenská záležitost, ale 'ňáká deska ňáký kapely'.
HB: Říkals taky, že vaše hudba je inspirovaná architekturou konce 70. let.
Paneláky mě fascinujou. Od šesti let žiju na Jižáku, ale tam si to tak neuvědomuju; teď jsem byl ale v Sofii. Anebo Petržalka... To jsou paneláky, ve kterejch nebydlím, tak jsem to viděl nějak s odstupem... takový ty skulptury, co oslavujou práci tím, že tam čouhá kus železa z betonu... nebo obrovský komoušský hotely, co měly sjezdovou místnost, kde bylo jen občas nějaký promítání - úplně zbytečně obrovský prostory. K těmhle pocitům je nová deska jakoby soundtrack.
HB: Co má znamenat název té desky - In Dust 3?
No, že je to industriál. Ze jsme tři. A ještě další věci, je nesmysl vysvětlovat, co se čím vyjadřuje.