Sampler mi otevřel nové možnosti - dovolil mi hrát třeba na ústřední topení, říká hudebník Jan P.Muchow

Pětadvacetiletého Jana P. Muchowa donedávna znalo spíše rockové publikum. Od loňského podzimu je jeho jméno spojováno spíše s Ondříčkovým filmem Šeptej.

Možná že ti, kdo mě žádají, abych produkoval jejich desky, ani nevědí, že nemám žádné hudební vzdělání. Možná proto, že neznám teorii, nejsem jí zatížen. Těm, kteří mě vyhledávají, se možná líbí - řekněme můj vkus a pohled na věc. Nepředstavuju si pod hudbou nějaký notový zápis. Neposlouchám ji očima, ale ušima.

Čím jste se zabýval do chvíle, než jste vzal do ruky kytaru?

Hrál jsem deset let závodně fotbal. Ale pak jsem najednou uslyšel hudbu. Teď občas lituju, že jsem s fotbalem skončil. Když jsem viděl, jak Poborský dával na mistrovství Evropy gól, měl jsem obrovskou chuť mu na něj přihrát. Pořád jsem fanoušek Slávie. Ale v době, kdy je člověku šestnáct, sedmnáct, kdy se všechno láme, zvítězila nad zpoceným sportem rockeřina.

Na co byste chtěl přihrávat nyní, když už nepřihráváte na trávníku?

Chtěl bych přihrávat na dobrých deskách a dobrých filmech. Poslední dobou jsem se zmítal mezi filmem a hudbou. Režíroval jsem videoklipy, nemohl jsem se rozhodnout, zda se přihlásím na filmovou školu, nebo zda natočím krátký film. Pak jsem se probral. Po premiéře Šeptej jsem si uvědomil, že teď chci dělat hudbu. Filmy mohu točit třeba i v padesáti, ale na pódiu už tak starý stát nechci. Moje kapela je teď pro mě nejdůležitější a chci do ní dát všechnu sílu. Jen občas - když třeba nebudu mít peníze a budu potřebovat přežít - vezmu i něco u filmu; pokud mi to ovšem někdo nabídne.

Přežíváte?

Jak se dá. Nemohu říct, že bych byl za vodou natolik, abych vzal magnetofon a odjel třeba do Indonésie sbírat zvuky na novou desku. A tak skládám i hudbu pro reklamy, abych se uživil.

Sampler podstatně změnil hudbu: z už hotových zvuků vytváří zvuky jiné. Spolu s tím vypůjčováním , jako by se měnila i etika hudební tvorby. Považujete se za zloděje zvuků?

Pomocí sampleru se běžně vykrádá zvuk slavných kapel. Kdežto v naší skupině samplujeme sami sebe. Mě už nebavilo hrát na kytaru, která má stále stejný zvuk. Kupoval jsem si k ní postupně spoustu pedálů, ale rychle jsem všechny zvuky vyčerpal. Sampler mi otevřel nové možnosti dovolil mi hrát třeba na ústřední topení. Spousta muzikantů si myslí, že když si koupí computer a sampler, všechnu práci udělají za něho. Používat sampler je ale naopak ještě těžší než hrát na piano nebo na kytaru. Ty nástroje vydají zvuk, hned jak se na ně sáhne. Jenže když se dotknu sampleru, mlčí. Sampler je jediný nástroj, který vyrobí zvuk, až když já sám do něho nějaký zvuk vložím, abych ho pak mohl zpracovat. Obecná domněnka, že sampler za hudebníka udělá polovinu práce, je mylná. Naopak, sampler vyžaduje ještě polovinu práce navíc.

Je muzika trápení?

To ano - třeba když vytvořím skvělý zvuk a nevím si rady s tím, jak ho použít. Trápení nastane v okamžiku, kdy se na zvuk podívám z odstupu, nikoliv s nadšením vyplývajícím z toho, že jsem ho vytvořil.

Má fotbal něco společného s pop music?

Obojí je ve svém výsledku zábava pro lidi, která by měla přinést sebeuspokojení hráčům nebo interpretům. Kapela je tým - stejně jako fotbalové družstvo. Ale přesto mě na fotbale vždycky nejvíc zajímali ti, kteří hráli podivně - ať to byli Schuster a Best, nebo jsou to Poborský či Berger. Mám radši osobnosti než dříče. A stejně to funguje i v hudbě. Důležitější je mít charisma než umět perfektně zpívat - rozhoduje lidská stránka věci.

Fotbal a rock`n`roll bývají často spojovány ve vulgární poloze. Vaše hudba však vzbuzuje velmi příjemné pocity. Je pomalá, pomalejší než fotbal. Je to proto, že neumíte hrát rychle na kytaru?

Asi je to proto, že posluchač má větší šanci si pomalejší skladbu uvědomit. Pomalé skladby mají výraznější spodní sílu, dokáží člověka víc vtáhnout.

Říkal jste, že byste se v padesáti nechtěl vidět na pódiu. Dnes se ale na pódiích často vyskytují právě padesátníci i mnozí starší. A jsou obdivováni víc než ti, kteří přišli až dlouho po nich. Třeba John Cale, Lou Reed, Johnny Cash, Page s Plantem, všechny ty staré hvězdy první velikosti...

Jenže třeba pohled na Johna Calea stojícího na pódiu není nechutný. On má pořád styl, je džentlouš , seriózní pán. A přitom to dokáže rozbalit tak, že tě to smete. Jenže když jsem byl v roce devadesát tři na koncertě Velvet Underground - a podle mě byli Velveti jediná pořádná rokenrolová partička od šedesátých let - už to takové nebylo. Sice jsem slyšel a viděl Heroin Live, ale ta písnička už postrádala sílu. Možná podvědomě přece jenom cítím, že rock je spíš hudba pro teenagery, nanejvýš pro lidi do třicítky. Vždyť posttřicátníci The Cure jsou se svou rtěnkou na rtech směšní.

Kolik let vám osobně na pódiu zbývá?

Možná pět, i když už dnes se mi tam moc nechce. Ve třiceti ale budu velmi váhat.

Pódium je místo, které udělá člověka slavným. Netoužíte po slávě?

Ono beztak člověka udělá slavným jen na pár hodin a pouze v tom místě, kde se koncert koná. Film nebo deska má větší dopad, protože se může objevit na mnoha místech současně a v mnohem intimnějších okamžicích, než jaké nabízí skákání ve zpocené hale či klubu. Ani zvuk na koncertech většinou za moc nestojí. Dávám tedy přednost stárnutí uzavřenému v nějaké šedé místnosti, kde si kazím oči, než abych stál na pódiu.

Vy snad už ve svých pětadvaceti letech cítíte, že stárnete?

Skutečně. Už i záda mě bolí. A pak, když píšu muziku, mám podvědomý strach, abych se neopakoval.

Když jste před pěti roky začínal a založil kapelu Ecstasy of st. Theresa, byla jí okamžitě plná nejen teenagerská Praha. Přes noc se Ecstasy stala zjevením pražské rockové scény. Připomínalo to počátek bigbítu v šedesátých letech. Co to způsobilo?

Nikdo nás neznal, ale přesto po Praze bleskově letěla fáma. Krátce po převratu ještě to ústní podání k jakési popularitě stačilo. Dnes už tu zprávu lidé musejí vidět v televizi, číst ji v novinách. My jsme ale tehdy vůbec nepřemýšleli o tom, co a jak udělat, abychom se prosadili. Dělali jsme si to, co jsme chtěli. Tehdy také v Čechách nebyla tak silná konkurence kapel, jaká existuje dnes. Měli jsme snazší pozici. Když se ale dnes kolem sebe rozhlédnu, uvědomím si, že Ecstasy je doposud jedna z nejradikálnějších skupin. Ostatní moc přemýšlejí o své hudbě, o tom, jak ji vydat. Když jsme se my rozhodli, že vydáme desku, tak jsme si ji vydali sami. Když jsme chtěli použít na nahrávce zpěv ptáků, tak jsme ho nechali švitořit čtvrt hodiny... Nikdy jsme se s tím moc nemazali. A posluchači možná pocítili tu upřímnost, to, že se nepřetvařujeme.

Jaký je stav showbyznysu v Čechách?

Dost směšný. Za to ale nemůže ani tak sám showbyznys. Čechy jsou malinkým trhem a velkého úspěchu se tu nikdy nikdo nedočká. Navíc je u nás víc než kdekoli jinde showbyznys živený médii. Třeba mladé Angličany už moc nezajímá to, co vidí v televizi. Jdou spíš po něčem, co ještě neznají. U nás to, co lidé nevidí v televizi a nečtou o tom v Květech a ve Story, jako by neexistovalo. Zkrátka to neznají. Posluchači a diváci jsou u nás ve výběru strašně nesamostatní. Ale i když má v Čechách někdo úspěch, je leckdy směšný. Třeba když u nás Bon Jovi dostali Zlatou desku už za nepatrných patnáct tisíc prodaných nosičů. Asi proto u nás neexistují opravdové hvězdy, kromě jediné - a tou je Karel Gott.

Proč právě on?

Protože je nahoře už třicet let a má nějaké zvláštní nedotknutelno - nepotkáváme ho v sámošce. Tím, že je tu mezi námi a zároveň není, tím je opravdu Herr Gott. Jeho jméno mu náleží. Setkal jsem se s ním, když můj kamarád natáčel film, v němž Karel Gott karikoval sám sebe. Tu roli ochotně přijal a tím mě nadchnul. Nejsem samozřejmě nadšený z písní, které zpívá, spíš z jeho osobnosti. Kromě Gotta a Václava Havla u nás už žádné hvězdy nejsou.

A co ty z titulních stránek a billboardů?

U nás se gramofonové firmy snaží dělat hvězdy z těch, kdo jimi nikdy nemohou být. Nemají charisma. Ani posluchači to nezblajzli. Důkazem toho, že v Čechách showbyznys nefunguje tak, jak by měl, byl i příjezd Michaela Jacksona. Pár holek sice omdlelo, ale to bylo všechno. Jenže když někam přijde Karel Gott, lidem se zatají dech.

Nad kým se tají váš dech?

Nad Patrikem Bergerem, Poborským... Když je někdo tak super, sejme mě to. Jenže to jsou neuchopitelné věci. Kdyby je totiž bylo možné uchopit, kdyby byly pojmenovatelné, stačilo by si říct: Aha, tím to je, udělám to stejně! Existují také hráči,o kterých vím, že jsou průseráři. Když mají míč, tak se radši ne koukám.

Když se díváte na sebe, co vidíte?

Jak kdy. Někdy upoceného zoufalce, jindy si říkám, že má smysl.

Máte pocit, že vám v životě něco uteklo?

Neustále tím pocitem trpím. Snažím se ale, abych trpěl co nejméně. Mým největší problémem je příšerná lenost. Každý večer si říkám, že jsem zase proflákal den. A z toho mám největší výčitky.

Film Šeptej je vlastně o proflákaném dnu. Hrál jste v něm sám sebe?

Jisté rysy jsou shodné, ale z velké části to nejsem já.

Kdosi filmu vytkl, že jeho postavy utrácejí peníze, aniž by byl naznačen zdroj jejich příjmů.

Měla tam být scéna, v níž si jdu k matce půjčit peníze. Ale protože už došly peníze na natáčení, tu scénu jsme nemohli udělat.

Je film Šeptej generační? Existují ještě vůbec generace?

Nikdo z filmového štábu ho generačně nechápal, i když v průměru nám nebylo víc než sedmadvacet let. Z plátna je ale cosi znát - čiší z něho mládí. Když plakáty lákají třeba na film s Belmondem nebo Bartoškou, tak mě osobně - i když ty herce mám rád - takový film nezajímá. Jsou už dost staří na to, abych na ně šel do kina. Radši jdu na Aňu Geislerovou. Mladé tváře jsou hezčí. Film Šeptej je prostě o mládí a nesází na zaručené tváře. I hudba k filmu je mladá, i když ji s námi psal Colin Stuart, kterému je sedmatřicet. Protože ale neustále žije v mladší společnosti, jeho věk z těch písniček není znát. Generace podle mě už neexistují. Je spousta čtyřicátníků, kteří mastěj hry na computeru stejně horlivě jako desetileté děti.

Ve filmu je spousta rekvizit, které evokují různá období: třeba ten obrovský porcelánový popelník s ledním medvědem, kterých možná někdy v padesátých letech byly plné obchody. Výtvarně je film Šeptej pelmel, který jako by postrádal styl. Lze se v tom pelmel orientovat?

Stejně jako mám oblíbené kapely hrající naprosto rozdílnou hudbu, mísí se ve mně i mnoho dalších vlivů. Například k nové desce Ecstase, která se bude jmenovat IN DUST 3, mě inspirují stavby z konce sedmdesátých let - ty monumentální socialistické hotely nebo ta prostranství, na kterých nic není, jen nějaká divná skulptura z betonu oslavující jednotu socialistických národů. Předešlá éra byla příšerná, a zaplať pánbů, že je pryč, ale zbyly po ní úžasné věci.

Vy jste ale komunismus zažil jen letmo. Stihl vás vůbec ovlivnit?

Určitě. Objevil ve mně paranoický cit pro absurdno. A také ve mně zanechal ono antiněco. V podvědomí jsem neustále naladěn anti. Přitom bych se spíš měl snažit žít v pohodě. Obecně jsme málo sebevědomí a neupřímní. Stydíme se říct nepříjemné prodavačce v obchodě, že už k ní nepřijdeme nakupovat, aby si konečně uvědomila, že nebude mít kšeft. Stále jsme nesamostatné ovečky...

Jaká hudba bude znít z desky IN DUST 3?

Bude hodně perkusivní. Ale i když na ní třeba tluču do kovových předmětů nebo hraju na pilu, nesmí být výsledkem jenom hluk. Pokusím se ze studených zvuků udělat teplou hudbu.

Bude hřát jako ten ošklivě oranžový svetr připomínající dres fotbalisty, který nosíte?

Donedávna jsem oranžovou také nenáviděl.

Kdy jste k ní objevil vztah?

Asi před rokem. Pravidelně piju pomerančový džus. Mám ho rád.

Nedlouho potom, kdy vzal JAN P. MUCHOW (1971) poprvé do ruky elektrickou kytaru, založil na začátku 90. let rockovou skupinu Ecstasy of st. Theresa. Byla stejně magická jako tehdejší porevoluční Praha a výrazně se odlišovala od ostatní rockové scény. Nejprve ale odjela na turné po anglických klubech, aby s ní záhy do Čech vstoupil velmi osobitý ohlas britské kytarové hudby. V roce 1991 se Muchow svěřil časopisu Rock & Pop: Nechal jsem školy, abych mohl hrát. Určil si pět let na prosazení, i tak mu prý - když se to nepovede - zbude spousta času na studia. Pět roků právě uplynulo. Muchow se prosadil. Ecstasy, která vydala doposud dvě alba, dnes sice neexistuje, osamocený kapelník je však rozhodnut ke comebacku. Mezitím Muchow debutoval jako filmový herec v jedné z hlavních rolí loňského snímku Šeptej režiséra Davida Ondříčka, a především se stal vyhledávaným hudebním producentem. Jeho aktivita je srovnatelná s producentskou prací Čechoameričana Ivana Krále. Oba v posledních dvou letech významně obohatili tvarosloví českého rocku. Světem protřelý Král zdůraznil tradiční rokenrolovou podstatu populární písničky, Muchow nad ní vytváří jakýsi libozvučný opar, medový déšť , s nímž přišla před pěti lety právě Ecstasy. Jako producent Muchow především proměnil zpěvačku Moniku Načevu a k mimořádnému výkonu inspiroval skupinu Here. Její CD We Are... patří k nejunikátnějším nahrávkám, jaké u nás v devadesátých letech vznikly.