Na konci příběhu stojí benjamínek činohry Národního divadla KATEŘINA WINTEROVÁ (22) v koženém kabátě před svým profesorem a připomíná samozvanou gestapačku. Nalezením maloměšťákova slabého místa a následnou tvrdou sprškou feministické demagogie ho dostala na kolena. Má nad ním takovou moc, že během privátního telefonního hovoru autority v její vlastní kanceláři neváhá zasyčet: "A neříkej své manželce děťátko !!!" Nesnesitelná Carol v kontroverzní Manetově hře Oleanna je ale stejně přesvědčivá i jako zpěvačka skupiny Ecstasy Of St. Theresa. Podle vlastních slov mrzí Kateřinu zatím jenom jedno: že nechodila do Pionýra.

V programech Národního divadla jste vedená jako mladá herečka bez zvláštních zálib.

To je ale hrozná fráze, že jo. A není to pravda. Já pletu. Teď zrovna pletu svýho prvního kulicha.

Pro koho bude?

Pro mě.

Máte spíš kamarády, nebo kamarádky?

Mým velkým kamarádem je Linda Rybová. Taky herečka. Navštívily jsme spolu věštkyni a ta nám řekla, že už v minulém životě jsme byly nerozluční přátelé. Ale jako chlapi.

Kdy?

Není to tak dávno, v sedmnáctém osmnáctém století. Živily jsme se jako hudebníci a já snad doopravdy zpívala. Teď jsme se vrátily, zase spolu, jako holky.

Jak to všechno začalo? Přečetl jsem si, že jste se narodila v Benešově.

To je pravda, ale porod si už nepamatuju. Vyrůstala jsem na vesnici, která se jmenovala Myšlín. Bydleli jsme tam na statku, máma tlačívala kočár čtyři kilometry do vesnice.

Bydleli jste sami?

Ne, na jedné straně někdo choval prasátka a kravičky , ve druhé části bydleli sovětští vojáci. Matně si vybavuju, jak si mě podávali přes plot. Žili jsme tam do mých čtyř let, než jsme se přestěhovali do Mělníka. Pořád se mi vrací obrázek podzimních strnišť na pláních okolo, na kterých pouštěl táta letecký modýlky na vysílačku. Poezie jako z Honzíkovy cesty.

Na co jste si jako dítě hrála nejradši?

Na Ein Kessel Buntes. Jedna z holek se vždycky dívala jako na televizi a obdivovala, co si ty ostatní připravily. Až pak jsem začala poslouchat desky, třeba nějakou písničku od Amandy Lear nebo Suzi Quatro. To jsem pak ani nechtěla chodit s holkama ven. Radši jsem doma tančila.

Ve škole vám to šlo?

Byla jsem hodně aktivní, předsedkyně třídy a jedničkářka. Pořád jsem chtěla být v Pionýru, ale nějak to nešlo, a já hrozně trpěla, že nesmím nosit rudý šátek, který se mi tak líbil. Pamatuju ji, jak všichni jeli skládat slib do sálu Klementa Gottwalda a já musela zůstat doma.

Rodiče byli antikomunisti?

Já už si to moc nepamatuju. Vím, že táta vždycky odněkud přišel a bylo to moc smutné.

Proč?

Moje teta si vzala Němce, odstěhovala se do západního Německa a my za ní nesměli jezdit. Tedy, vždycky musel někdo zůstat doma. Nechtěla jsem v tomhle směru od rodičů vyzvídat, protože vím, jak to pro ně bylo traumatické.

Revoluce se vám kryla s osmou třídou. Loučila jste se těžko s érou pionýrských šátku?

Já si ale opravdu myslela, jak je výborný, že si do lékárny můžu jít pro každý lék za korunu. Moc důležitá mi přišla parta a poctivá práce. Teď je to legrace, ale já to tehdy tak doopravdy měla. Jsem člověk, který se nechá lehce ovlivnit. Táta sice věděl svoje, ale bál se mi to říkat. Asi si myslel, že není dobré, aby otevřel krásné zakázané komnaty a vystavil mě srovnávání.

Kdyby se vás někdo zeptal, co si o sobě myslíte, co byste odpověděla?

Já se vidím jako ledová kra, uvnitř které je žhavé jádro.

V Divadle Kolowrat hrajete náročnou hru pro dva herce Oleanna, kterou autor pojmenoval po jednom z mnoha pokusu vytvořit v americké divočině utopické společenství. Máte ráda věci, na něž nelze dosáhnout?

Jedním z mých největších koníčku je snít, představovat si věci, kombinovat nezkombinovatelné.

Domýšlíte osudy lidí?

Ne, na to jsem příliš velký sobec, ale když třeba jedu autobusem do Mělníka, přemýšlím, kam by se odvíjel můj příběh, kdyby nebylo toho či onoho detailu, náhody. Často ale přepnu výhybku a dostanu se do úplně nereálného světa.

Oleanna je o nutkavých potřebách lidí získat moc nad druhými, ovládnout je.

Ano, a taky je to dost absurdní hra o nekomunikaci lidí, o absolutním komunikačním míjení. Při pouhém čtení text vypadá jako hysterická série plná výkřiků. Je to podobné, jako když jsme na škole hráli Loneskovu Plešatou zpěvačku, kdy se na konci deklamují absurdní obrazy postrádající souvislost, jako že husa jde na procházku a kolem letí vejce. To jsou hry, které mne baví hrát, dokonce mne dostanou do transu, ale asi bych se na ně nemohla dívat.

Je náročné hrát celou hru jen ve dvou?

Je to pro mě tak těžké, že se ani netěším na představení, ale vím, že tam musím jít a udělat to. Bavit mě to začne až během představení.

Neměl by profesionál takový nápor bez řečí přijmout?

Určitě. Pro mě je to ale o to složitější, že ta role jde proti mému životnímu přesvědčení. Říká, jak jednoduché je někoho ovládnout. Oleanna je zlá hra o zlých věcech. Já vždycky chtěla hrát záporné postavy, vím, že musím do postavy dát hodně ze sebe, a proto když jsem tady musela vyhmátnout všechen ten hnus, který má Carol v sobě a použít ho, bylo to hrozně těžké.

Je vám protivné ovládat lidi?

Touha ovládat lidi je egoismus a to není dobré.

Setkala jste se s tím na vlastní kůži?

Ano.

Jak jste se bránila?

Jako ovce.

Jak se brání ovce?

Ale ne, to byla jenom asociace. Odešla jsem. Celou dobu jsem se mu snažila pomoci. S dotyčným jsem odmítla bojovat zbraněmi, jaké používal on sám.

Věříte, že se lidi mohou změnit?

Jeden otřes člověka nezmění.

Jeden čas jste se živila jako go go girl, tanečnice během party v klubu Radost FX.

Bavilo mě to, bylo mi sedmnáct a měla jsem v sobě sílu. Pak se mi ale obrátil biorytmus, přestala jsem chodit do školy, protože ve dne jsem spala.

Bývala jste během produkce v transu?

Nikdy jsem nebrala drogy.

Neměla jste chuť to zkusit?

Vlastně se toho bojím, podle mě to k životu není nutné. Já dřív nepoznala, kdo sype, a obdivovala jsem lidi, kteří vydrželi osm hodin tančit. Já tančila s nima, jenže oni byli na chemii. Ale i s čistou hlavou jsem mívala svoje halucinace Najednou jsem viděla předměty plující jakoby za závojem.

Nemá go go girl problémy s chlapama? Ten tanec je přece velmi vyzývavý.

Docela ano. Do Radosti chodilo hodně cizinců, hlavně Italové, někteří z nich byli nechutný. Jednou jsem se rozbrečela na záchodě. Ne že by se vás dotýkali, ale to najednou cítíte, že je ve vzduchu něco hodně sprostýho. Pořád za mnou někdo chodil a chtěl drogy. To bylo šílený. Asi jsem vypadala, že sypu. Pamatuju se, že když mě někdo pozval na skleničku, měla jsem strach, že mi něco hodí do pití.

Může trans vzniknout i při hraní na divadle?

Ano. Role v Plešatě zpěvačce pro mě byla zatím nejdůležitější, takže životní. Zatím jenom v ní se mi stalo, že jsem vnímala začátek hry a pak až děkovačku. Ležela jsem na jevišti a říkala si jéžiš on je konec a já vůbec nevím, co se tu dělo. Bylo to něco jako epileptický záchvat.

V čem to je?

V tom jak je ta role napsaná jak je mi blízká.

Jak se v takové roli jevíte divákům?

Říkali, že jsem byla přesvědčivá.

Jednu z hlavních rolí máte ve skupině Ecstasy Of St. Theresa, kterou momentálně tvoříte sama s Janem P. Muchowem ...

Cítím se spíš vzadu, jako součást celku.

Podílíte se autorsky na písničkách?

Nabízím Honzovi melodie do hotové hudby a občas zahraju na nějaký nástroj.

Na co hrajete?

Jsem multiinstrumentalista. Zahraju i na rozbitou píšťalku.

O čem je koncert, je to taky hra?

Je to hra o prostoru a hloubce. Lidi se na koncertu - aspoň v to doufám - dívají skrz nás a poslouchají hudbu. Neděláme show. Můj pocit z té hudby se vyvíjí - když se koncert vydaří cítím pocit štěstí. Jsem euforik a je to na mně znát - vykulím oči, nekontrolovaně se usmívám a letím. A to je nejvíc.

Je koncert místo pro snění?

Když zpívám, vyprávím si v duchu takové neuchopitelné příběhy o křehkých věcech. Ano, jsou o křehkých věcech.

Co jsou křehké věci?

Co jsou křehké věci? Pro mě hodně věcí vztah myšlenka, energie, hudba, zvíře, dítě. I tahle budova naproti, Národní divadlo, je křehké.

Když na ně spadne bomba, tak ano.

Ne - i takhle muže být křehké. Před minutou by mě to nenapadlo, ale když se o tom takhle bavíme, tak ano, muže být křehké Proudí skrz ně vzduch, dalo by se vzít do dlaní.

Hrála jste ve filmu Šeptej, hrajete s Ecstasy. Oba projekty jsou často charakterizovány jako generační nebo kultovní. Souhlasíte s tím?

Já to vůbec takhle neberu, asi jsem příliš velký individualista, který se možná někdy sobecky na chvíli připojí k něčemu, co se mu zdá zajímavé Proč se ale kvůli tomu někam zařazovat? Nemám potřebu dávat něčemu nálepku generační a kultovní.

Je současná taneční scéna něčím, co dává dnešní generaci charakteristický rys, jaký mělo ve své době hnutí třeba hippies nebo pankáči?

To nemůžu srovnat protože jsem hippies nezažila. Na taneční scéně možná něco je, ale nemá to názor a je to slabé. Je tam bušení rytmu, drogy a móda. Samé vnějškové věci. Není to natolik silné aby to mohlo být určující. Pankáči i hipíci něco obětovali a riskovali. Už jenom tím že se rozhodli lišit na první pohled. Dneska je podobná odvaha zbytečná, protože je možné všechno. Už není žádné hrdinství vyholit si hlavu a na tvář si vytetovat růži. Chybí myšlenka, která by lidi spojila. Třeba i v hněvu.

Říkala jste, že jste navštívila věštkyni. Zeptala jste se jí na vlastní budoucnost?

Něco mi opatrně naznačila, nevypadá to nijak skvěle, ale co se dá dělat.

Co to bylo?

Nebojte dobrý věštec vám neřekne nic konkrétního, aby vás totálně nerozhodil. Dotyčnému se pak udělá vyrážka a on má pocit, že právě přišla chvíle, kdy má strašlivé zahynout, jak mu bylo řečeno.

Takže?

Přestanu hrát divadlo, budu dělat něco jiného a budu mít nějaké špatné vztahy s těma ...

... s chlapama.

Že budu nešťastná.

Asi vás bude někdo chtít ovládnout.

A já se budu bránit.