Jan Petr Muchow, narozený 21. června 1971 v německém Rathenowě, je zvláštní bytostí české pop-music.

Neumí noty, ale má mimořádnou intuici a nemalou odvahu: hraje na kytaru a klávesy, komponuje, ovládá programování a jiné »mašinky«. Má na věci své názory a netají se s nimi. Produkuje desky českých kapel (například významně ovlivnil tvář skupiny Here, na albu Nebe je rudý »přivodil« posun zpěvačky Moniky Načevy směrem k elektronické hudbě). Byl členem uskupení Colorfactory, jež se podílelo na celovečerním filmu Šeptej, v němž si Muchow zahrál jednu z hlavních rolí. Ale jeho jméno je spojováno především se skupinou Ectasy Of St. Theresa, která vznikla v roce 1991, zakrátko se prosadila i na britské nezávislé scéně, ale ve čtyřiadevadesátém roce nadlouho usnula. Nyní, po pěti letech, kdy z původní sestavy zbyl právě jen Muchow, se »Extáze« vrací albem In Dust 3.

Máte pro vaši muziku nějakou škatulku či pojmenování, abyste ji přiblížili lidem, kteří vás neznají?

Slovo pop je asi nejvděčnější. Je tak všeobjímající, že obsáhne i hip hop nebo odnože taneční muziky. Proto úmyslně říkáme, že jsme pop s divnými zvuky. Tím dodatkem posluchačům naznačujeme, aby trochu zpozorněli. Některé kapely se úmyslně řadí k určitému stylu, jako je třeba underground. Říkají: Nechceme, aby nás hráli na té nebo jiné stanici. Já jsem naopak rád, když si naši muziku poslechne co nejvíc lidí. Přeji si, aby byla průměrná šeď konfrontována s odlišnými věcmi. Pro někoho je nejlepší kapela na světě třeba Yo Yo Band, protože nic jiného nezná.

Jak nové album rozhlasové stanice přijímají?

Domácí rádia nás nechtějí moc hrát. Ovšem slovenská stanice Rock FM, která je komerční a má celostátní dosah, si vybrala náš Neon jako singl týdne. Bylo by dobré, kdyby čeští programoví šéfové stanic přemýšleli otevřeněji a nepřijímali muziku jen z osvědčených cest. Vezměte si Radio City, Evropu 2 nebo další tahle rádia: všechna hrají stejný repertoár. Jakmile totiž některé nasadí novou písničku do vysílání, ostatní se přidají.

Kdysi jste se uchytili v Anglii. Dalo vám to nějaké srovnání tamější a české hudební scény?

Tady se ještě nezformovalo periodikum, které by mělo u čtenářů váhu. Skoro všichni si nechají na titul diktovat to, co si přejí gramofirmy. Naopak v Británii se New Musical Express (NME) nebo Melody Maker předhánějí, kdo si dá na obálku novou tvář. Oasis byli první na titulu NME, zatímco Melody Maker přišel nejdřív se Suede a podobně. Někdy v roce 1992 to byla kapela bez nahrávací smlouvy. To je u nás nemyslitelné. Jak má mít měsíčník Rock&Pop váhu, když »riskuje« tím, že dá na titul Phila Collinse? Teď si beru na paškál Rock&Pop, ale jenom proto, že mi na něm záleží a považuji ho za významný časopis. Existuje řada dalších, o kterých se vůbec nemá smysl bavit.

Ale tisk přece není všechno.

Televize taky nemá žádnou váhu. Je prestižní být na prvním místě v hitparádě Eso? Proto je tak těžké někoho jakoby přirozeně vytáhnout. Dělal jsem producenta kapele Decline. Jejich desku v médiích hráli ne kvůli muzice, ale proto, že jim nahrávky přinesli lidé z úspěšné gramofonové firmy. A tak vlastně jediné měřítko skutečné prestiže je pro mě dostat se do Radia 1 poslouchaného lidmi, které nezajímá »stupa« na komerčních stanicích.

U nás je okruh zasvěcenějších posluchačů tak malý, že se časopis či stanice sotva uživí. Není to všechno problém malého trhu?

Je to problém panování národního kulturního nevkusu. Ale když se ho někdo nepokusí měnit, sotva se posluchačská komunita rozšíří. Považte, kolik lidí, kteří udělali něco hodnotného, skončí tak, že podporují póvl. Někteří jsou třeba v situaci, že musí živit rodiny, ale propůjčovat svůj um muzice, která se tváří seriózně, ale přitom je to jen o penězích? To je čistší udělat věc pro kšeft, třeba reklamu.

Jako vy? Jiní tvůrci to považují za vyloženou lež.

Spojení reklama a lež je nesmysl. Existují etické zákony, které to nedovolují. Je rada pro reklamu a ta hlídá pravdivost reklamy. Lživé reklamy se nesmějí vysílat. Máte zakázku, za kterou dostanete zaplaceno, a ona běží v televizi ve zvláštní sekci, o které víte, že to je reklamní vysílání. A říká: Já jsem reklama, buď mi věř - anebo ne, ale stále je to jasná reklama. To mi přijde fér. Skryté oblbování dětí a teenagerů by mělo být nezákonné. Vadí mi manipulace s dětskými city.

Myslíte třeba Šmouly?

Třeba - nebo kapely, které úmyslně píšou dvojsmyslné texty. Třináctiletým holkám se líbí ne kvůli muzice, ale proto, že to něco dělá v nich. Tahat peníze z kapes hormonálně rozrušených teenagerů bych nemohl. Nechápu, že to někdo skousne vnitřně.

To ale dělá i skupina Lucie...

Já si prostě myslím, že je to všeobecně stejně škodlivé jako dětská pornografie.

Je možné být hvězdou a zároveň si uhlídat nějakou vlastní tvář v byznysu?

Asi ano. Například U2 nedělají v hudbě kompromisy, ale přistupují na spoustu kompromisů ve věcech kolem. Myslíte, že chtějí hrát dvousetkrát do roka nebo udělat tři tisíce rozhovorů? Za rok mají dvacet dní volna. Jinak jsou v perném zápřahu. Musí stále něco dělat. Když nic neděláte, »showbyz« se na vás vykašle. Britská firma je ráda, když má aktivní kapelu a otevírá pro ni další možnosti. Lidé z naší bývalé anglické firmy Go! Discs měli pocit, že bychom se hodili k filmům, a tak naše desky poslali i Davidovi Lynchovi. Philip Glass se ozval, že se mu to líbí, a vypadalo to na spolupráci. Bohužel tým kolem Go! Discs se rozpadl, když společnost koupil kolos PolyGram, a naše projekty spadly pod stůl. To se stává. Ovšem české firmy pracují s deskami nebo kapelami čtvrt roku, a pak jdou dál... Jsme líný národ a sebe z toho nevyjímám. Vždyť i sportovci bývají překvapení, že venku se mnohem víc trénuje, a pro šoubyznys to platí stejně.

Ale zbývá člověku při takovém zápřahu čas, aby se vzdělával, vstřebával podněty a sunul muziku kupředu?

To je hodně osobní záležitost. Vadí mi kapely nebo interpreti, kteří chtějí být chváleni třeba za to, že používají technologie nebo se otevřeli hudebnímu vývoji. Já si více vážím lidí, již věci vytvářejí, než těch, kteří je vstřebávají.

Čím si vysvětlujete, že se vaše muzika dostala do Anglie nebo do Ameriky?

Když jste hokejista, asi chcete hrát v NHL. Nám bylo jasné, že s naším stylem bychom chtěli vydávat desky v Anglii a fungovat také v teritoriích, kde lidi takovou muziku chtějí nebo kde to má význam. Přišlo nám přirozené, že jsme poslali své desky diskžokejovi Johnu Peelovi do Londýna. Naštěstí to vyšlo.

Byli jste u nás v mnoha věcech první, ať už to byly kytarové stěny, ambientní zvukomalby nebo práce s elektronikou. To je vaše prestiž, být první?

Nechci být za každou cenu první. Je dobré vytvářet hudbu, kterou nikdo nedělal, a při tom se nám asi stalo, že jsme byli v něčem několikrát první. Nemám rád, když si někdo poslechne Stouny a pak řekne: Tohle funguje, tak já to udělám stejně. Přemýšlím opačně, protože vytvářet muziku podle něčeho, co už nejste vy, nemá smysl. Vznikne jen obrys obkreslený podle jakési šablony.

Cítíte směr, kterým se muzika vyvíjí?

Všechny styly se míchají. V pestrosti je to zábavné, třeba když Metallica hraje se symfoniky. To je postmoderna dotažená do maxima. Mně baví muzika, u které cítím silný osobní vklad, třeba v názoru na určitou věc, pokud není vykalkulovaný nebo vystřelený od boku. To vycítíte; anglický termín personal bude pro to asi nejpřesnější. Třeba i v popu se najde příklad: Robbie Williams opravdu zpívá o věcech, které se mu staly a jež ho napadají, podobně se mi líbí Massive Attack nebo rocková Sepultura. Ta mě oslovila, i když podobnou muziku vůbec neposlouchám.

Jak se vám hrálo v Americe?

Dobře. Byli jsme loni v listopadu na festivalu v New Yorku, kde vystupovali třeba The Cardigans, Faithless a další známější tváře, na které byla soustředěna hlavní pozornost. Mým velkým zážitkem bylo setkání s dvěma bratry, kteří na nás přiletěli až ze San Franciska. Podepsali jsme jim desky.

Dozvěděli se o vás přes internet?

Naše staré desky, které jsme dříve vydávali u Go! Discs, se prodávaly všude. A tak máme nějaké fanoušky v Thajsku, Brazílii nebo Austrálii. Je výhoda vydávat alba u firmy, která má globální distribuci. Prodáte tisíc nosičů jen tím, že to někdo někam odveze. V Praze nemáme kde zkoušet a jsme z toho mrzutí, ale například tohle setkání s lidmi ze San Franciska nás hned přepnulo na to, že musíme dělat dál a že vlastně nic není problém.