Praha - Skupina Ecstasy Of St. Theresa působí spíše v pozadí hudební scény, na televizní obrazovky se nijak necpe a nové album In Dust 3 natočila až po pětileté pauze. Přesto hraje roli vlivného činitele - s Extází je spjata pověst kapely, která se počátkem devadesátých let prosadila ve Velké Británii: podepsala tam nahrávací smlouvu a účinkovala v pořadech legendárního diskžokeje Johna Peela. To se zatím, žádné tuzemské skupině nepodařilo, přestože z plánů na britskou invazi po několika personálních změnách nakonec sešlo. Dnes je z kapely duo: Jan P. Muchow a zpěvačka Kateřina Winterová, herečka Pražského Národního divadla.

Postavené kultovní skupiny si Ecstasy Of St. Theresa vydobyla především silnou pocitovou hudbou, otevřenou různým vlivům. "Jsme popová kapela s divnými zvuky," prohlašuje hudebník a skladatel Muchow, jinak také hrdina filmu Šeptej a producent řady solidních českých desek. Těmi divnými zvuky myslí netradiční atmosféru nahrávek, která objímá vše, co mu fantazie dovolí - včetně kytar, smyčců, tanečních rytmů, úryvků ze Smetanova Vyšehradu nebo vesmírného vánku. "Musíme ctít míru, aby deska nezněla, jako když pejsek s kočičkou dělají dort. Přitom každá takt musí být zábavný. Ani mě nebaví, když má nějaká písnička osm minut, a z toho se čtyři minuty rozjíždí," říká.

Rád by dal popu lidskou tvář: "Baví mě dávat svým nápadům formu písniček, pro posluchače je to srozumitelnější. Snažím se odehrát musiku uvnitř popového schématu, aby navenek bylo všechno jasné, ale pokud se člověk zaposlouchá, měl by získat pocit, jako když se napije občerstvujícího vitamínu. Aby to nebylo umdlévající bahno, které vysílá většina rozhlasových stanic," vysvětluje.

S řadou rozhlasových dramaturgů má trpké zkušenosti. Singlová skladba se jim sice líbila, ale protože zní poněkud nezvykle, bojí se ji hrát. "Vyžadují, aby muzika nikoho neodradila, nemátla a nepřekvapila. Náš Neon sice nemůže nikomu ublížit, ale skladba podle nich vybočuje z průměru, octla se mimo formát, a to je problém. Ale jak se mají o té písničce lidi dozvědět?" říká Jan Muchow. Lidé, kteří rozhodují o programu rozhlasových stanic, by se podle Muchowa měli snažit, aby byl co nejzábavnější, nikoli uniformní. "Proč nepouštějí třeba Zuzanu Navarovou? Já si ji pouštím každý den," diví se Muchow. V nechotě vybočovat z průměru vidí Muchow hlavní problém domácího popu, který se opírá hlavně o usazené modely. Muchow skládá také hudbu k reklamám - možná proto vznikla po telefonátu s kamarádem z Anglie píseň Dumb It. "Bavili jsme se o hudebním průmyslu. Prý je základem úspěchu musiku úplně zjednodušit, snad až na samou hranici tuposti." Ve skladbě Dumb It to vzal jako vtip a zároveň si to vytkl jako úkol.

Ve studiu tráví Jan Muchow spoustu času vrstvením nápadů, někdy mu silný motiv přihraje náhoda nebo přímo zhudební svůj sen (Neon). "Neznám noty. Já muziku spíše cítím, a když je dobrá, běhá mi mráz po zádech. Mám z ní vnitřní pocity. Ale jakmile mi dovolí, abych při poslechu myl nádobí, tak to není můj šálek kávy. Chci, aby naše muzika zaměstnávala fantazii natolik, že vám znemožní ostatní práci," dodává. Zároveň si přeje, aby se s ní posluchači cítili příjemně.

"Je jednoduché hrát písničky na kytaru podle nejpoužívanějších akordů. Tím nic nezkazíte, jenže stvoříte hudbu, která už tu byla tisíckrát," tvrdí Jan Muchow. "Pro mě je největší satisfakcí hudba, která zde ještě nebyla. Nechci se lišit za každou cenu, ale o takovou muziku se snažím."