Jako zpěvačka skupiny Significant Other fascinovala KLÁRA NEMRAVOVÁ (25) kritiky i posluchače. Jako diskžokejka pražského Rádia 1 vytváří jednou za čtrnáct dní zvukovou kulisu všem, kteří právě vyrážejí někam do města užít si noc. Jako designérka internetových stránek vymyslela a provozuje internetovou adresu jungle.cz, která je jen a jen o hudbě, již má ráda. Dokáže s vámi desítky minut rozmlouvat o počítačových programech stejně přirozeně jako o posledních tanečních nahrávkách. Pokud o někom platí stará britská fráze „svět je jeho ústřice“, pak rozhodně o Kláře Nemravové.

Když děláš web design, znamená to, že jsi vystudovaný grafik?

Ne, vůbec ne. Já jsem se všechno učila za pochodu. Nejdřív jsem dělala klasickou DTP grafiku, rok nebo dva. Někdy v roce 1995 začal mého šéfa v práci zajímat Internet a najednou jsme se učili všichni od začátku. Takže jsem plynule přešla na internetovou grafiku.

Máš nějakou oblíbenou internetovou stránku?

Svou? Asi ne. Myslím, že opravdu dobrou stránku jsem ještě neudělala, i když je tu samozřejmě jungle.cz ... Taky jsem dělala stránky Rádia 1, ty se mi možná i docela povedly. Teď pracuju na stránkách skupiny Ecstasy Of St. Theresa, a až budou hotové, a to rozhodně bude brzy, tak se všichni můžou podívat, jak vypadají.

A nějakou zahraniční, která tě inspiruje?

To je těžké. Záleží na tom, co od webu chceš. V podstatě existují dva druhy stránek – informační a grafické. Informační mají stálý design a většinou dynamické zobrazování, takže se tam načítají informace rovnou bez nějakých zvláštních grafických vychytávek. A pak jsou weby, které mají za úkol vypadat dobře. Nejlepší jsou samozřejmě ty stránky, které splňují obě kritéria – informační i grafické. Obecně mám hodně ráda stránky udělané ve Flashi. Víš, co je Flash?

... eh, ne tak docela ...

Tak stručně – Flash je animační program, který pracuje s vektory, navíc teď má jeho čtvrtá verze zabudovanou podporu formátu MP3 a spoustu dalších vychytávek.

Dobře, dobře, tak která stránka ve Flashi ti přijde dobrá?

Třeba Fullcycle Records, londýnská nahrávací společnost specializovaná na drum’n’bass, ta má dobré stránky, nebo eye4u.com, což je mnichovské design studio, ti mají také hezký web. Dobrý je i raygun.com a samozřejmě flashradio.com. Hodně dobře má své stránky pojaté Drum’n’bass Arena. Ale abych pravdu řekla, já už moc nesurfuju. Teď už chodím spíš jen na adresy, které mi někdo doporučí, nebo mám bookmarky, na něž chodím pravidelně, jako jsou třeba stránky New Musical Expressu, které jsou skvělé jako zdroj hudebních informací, nebo se každou středu dívám na suck.com, kde je pravidelně comics, ten je v pohodě, hodně cynický a hodně ostrý. Ale dobrá česká stránka? To je problém. Myslím, že Internet u nás ještě není úplně rozvinuté médium. Stále ještě nemůžeš přijít za někým, kdo má peníze, a čekat, že si nechá udělat opravdu dobrou stránku. Pro většinu lidí nebo firem ale celá věc končí tím, že na titulní stránku webu prásknou logo a fotku a dál se o to nestarají. To není problém lidí, kteří Internet dělají, jako spíše zákazníků, kteří stále ještě nechápou Internet jako plnohodnotné médium.

Takže to, že jsi se rozhodla vytvářet vlastní stránky jungle.cz, mělo být demonstrací síly Internetu jako média?

Asi ano, ale teď jungle.cz spíše demonstruje ty slabší stránky webové prezentace, ha, ha ... Dělám ji vlastně jen já a DJ Katcha, moje kolegyně, kterou tahle hudba baví taky. Ale ta stránka nemá tu dynamiku, jakou bych si představovala. Nestíháme ji obměňovat a doplňovat. Navíc v té hudební oblasti, které se věnujeme, tedy v drum’n’bassu a jungle, se toho tady zase tolik neděje. Na druhou stranu jsme se jungle.cz snažili dělat zajímavě, máme tam nějaké diskžokejské sety, které si návštěvníci stránky můžou stáhnout a poslouchat.

Takže spíše osobní pojítko mezi Internetem a taneční hudbou ...

Taneční hudbu jsem začala poslouchat někdy v roce devadesát čtyři nebo pět. Ale nikdy jsem v podstatě neposlouchala house, začínala jsem na acid jazzu. Chodila jsem na acidjazzový diskžokeje dávno před tím, než jsem byla poprvé na nějaké house party. House party jsou někdy víc o hudbě, jindy o atmosféře, někdy mne z nich bolí hlava, jindy na ně vzpomínám ještě za několik dní. Ale dohromady na mne celý tenhle fenomén zanechává jen kruhy pod očima.

Significant Other byla první skupina, ve které jsi zpívala?

První v tom smyslu, jako že koncerty, pódium, zvukař. Jinak jsem samozřejmě měla za sebou takové to klasické období, kdy jsme se scházeli ve zkušebně na Sporáku a trochu hráli takovým tím rockovým stylem – kytara, basa, bicí, mikrofon. Já jsem zpívala od malička, dokonce jsem asi šest let chodila na hodiny zpěvu. Mám klasicky školený soprán, i když dneska to už není moc poznat.

Publikum i kritika tehdy přijímaly Significant Other velmi kladně. Jak jsi to vnímala zevnitř?

Pro mne to byla důležitá skupina. Důležitá v tom smyslu, že jsem měla poprvé šanci vyzkoušet si, jak to vypadá na pódiu v „plné polní“, jaké to je, stát před davem lidí. A samozřejmě byla asi důležitá i v tom smyslu, že jako jedna z prvních, možná dokonce první skupina v Čechách hrála trip-hop, když už ten styl takhle někdo pojmenoval. Kluci byli v pohodě, hráli dlouho a byli vyhraní. Ale já jsem se, když se na to dneska dívám zpětně, cítila celou dobu dost nejistá. Ve finále už jsem se tam ani necítila dobře. Nás se tehdy ujal jako promotér David Urban a okamžitě se začalo tlačit na první koncert. Nestíhala jsem o tom všem vůbec přemýšlet. A pak jsme spolu hráli rok, rok a půl a já se najednou přistihla při tom, že mi to vůbec nevyhovuje. Nebyla to chyba skupiny, spíš jsem najednou měla pocit, že už do toho nedokážu dávat dostatek své energie. Nakonec jsem dospěla k názoru, že by vlastně bylo vůči nim nefér, kdybych tam dál zůstávala, když můžou mít někoho, koho to bude stoprocentně bavit. Vím, že mají novou zpěvačku, pouštěla jsem jejich novou věc v rádiu a mám dojem, že jim to jde i beze mne.

Zůstala po Significant Other „za Nemravové“ nějaká nahrávka?

Jo, asi čtyři věci. Summer In Blue vyšla na kompilaci Future Sound Of Prague, pak snad měla vyjít ještě jedna kompilace, kde bylo taky něco, to ani nevím, jestli vyšlo. A v Rádiu 1 jsou dvě starší skladby: Over It Now a Bonfire.

Jaké to je, být zpěvačkou bez zaměstnání, navíc v situaci, kdy tady není moc tanečních skupin, které mají šanci se chytit?

Po Significant Other jsou tady X-Life, teď navíc máme nového člena, diskžokejku Babe LN. V podstatě zatím jen zkoušíme a máme před sebou hodně práce. Navíc bubeník Jirka Burian s kytaristou mají svoji skupinu Southpaw, já mám Da Babas a Babe LN spoustu hraní, a tak to jde dost pomalu. Ale jistě.

Takže jsi odešla z pódia zase do garáže ...

Nedávno jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že muziku dělám jen a jen proto, že mne baví. Ono to asi zní jako strašná fráze, ale je to tak. Jakmile to není zábava, končím. A Da Babas jsou pro mne v tuhle chvíli zářným příkladem zábavy. Není to klasická skupina a neděláme klasické koncerty. Jsme tři holky, DJ Katcha hraje z gramofonů desky a dává celýmu vystoupení rytmiku, já zpívám a MC Adaba rapuje. Vystupujeme většinou jenom v tanečních klubech nebo na malých parties. Je to taková komorní záležitost, hodně založená na komunikaci. Jediné, co potřebujeme, jsou dva mikrofony, někdy jeden a oba hlasy zkreslujeme přes efekt. A to je všechno. Výhoda je, že jsme jako osobnosti dost odlišné a každá si děláme svoje, přitom jsme ale schopné se spolu dohodnout. Což je důležité v okamžiku, kdy improvizuješ. Mnohokrát se nám s MC Adabou stalo, že jsme slyšely nějakou desku, kterou zrovna Katcha zahrála, obě jsme měly v ruce mikrofon, obě jsme se nadechovaly ... a v tu chvíli jsme se na sebe podívaly a pohledem jsme se dohodly, kdo to koho nechá odzpívat. A takhle to funguje i na osobní rovině, což je hodně příjemné.

Taneční hudba je hodně specializovaná záležitost. Rozhodně nic, co by člověk slyšel běžně z rádia. Co uděláš, když chceš poslouchat hudbu a nemáš po ruce svoje oblíbené cédéčko nebo kazetu?

Mám takovou věž s předvolbou asi patnácti rozhlasových stanic. Obvykle to probíhá tak, že vezmu ovladač, zapnu věž a přepínám z jedné stanice na druhou až do té patnácté a pak zase zpátky. Když se octnu zase na začátku, tak věž vypnu. Občas se stane, že zrovna někde hrají nějaký hit, který jsem dlouho neslyšela. Pak se celý proces trochu zpomalí. Někdy si zapnu BBC, výjimečně Classic. Dokonce neposlouchám ani Rádio 1, což je asi celkem ostuda, když už tam vysílám, ale to má prozaický důvod – v práci ho nechytnu a večer nebývám doma.

Takže žádná oblíbená česká skupina?

Baví mne poslední deska Ecstasy Of St. Theresa a těším se na novou desku Ohm Square, ale jinak tuzemskou hudební scénu moc nesleduji. V podstatě tu není moc zajímavého, asi hlavně proto, že to nemělo odkud vznikat. Když si představím tu hudbu, kterou jsem poslouchala v dětství ... Malé děti v Americe mohly třeba poslouchat jazz, rhythm&blues nebo rock’n’roll, má to tradici, funguje tam průmysl, který je napojený na média, jsou tam hvězdy, se kterými se můžeš více nebo méně ztotožnit. Tady byl Karel Gott, a tím to haslo. V Čechách v té době byly takové ty hvězdy z rádia a televize a pak underground, o kterém jsem věděla jen málo. Nikdy jsem neměla žádnou stálici svého nebe, někoho, o kom bych věděla, že ho budu poslouchat až do svých šedesáti let. Jediná alba z té doby, která mám a poslouchám, jsou první Stromboli a první dvě desky Precedens.

Jaký máš vkus jako rozhlasová diskžokejka?

Mám v Rádiu 1 směnu jednou za čtrnáct dní v sobotu od osmi do dvanácti večer, což je doba, ve které se nehraje podle playlistu, což mi dokonale vyhovuje. Zase pouštím jen to, co mne baví. Někdy cestou do studia přemýšlím, co tam asi je za cédéčka, co zahraju a co ne, ale spíš se řídím tím, co jsem slyšela někde v klubech, nebo doporučením od lidí, kterým se líbí stejná hudba jako mně, nebo se snažím v rámci svých možností plnit přání posluchačů.

Ale pro mne je to hlavně o tom, že se dostanu ke spoustě hudby, kterou bych jinak nemohla nikde slyšet. A navíc mám možnost s tou hudbou seznamovat další lidi. Když se nad tím zamyslíš, v sobotu večer často poslouchají Rádio 1 lidi, kteří vyrážejí někam se bavit, a já jim pouštím hudbu a snažím se jim udělat takovou party atmosféru, zatímco oni někde před zrcadlem přemýšlejí, kam půjdou a co si vezmou na sebe. A to je strašně příjemné.

Mně to naopak přijde jako docela depresívní představa. Ty sedíš ve studiu, zatímco tvoji posluchači vyrážejí do víru sobotní noci ...

Ne, vůbec ne. Já většinou ve dvanáct dovysílám a vyrazím taky.

---

KLÁRA NEMRAVOVÁ (1974):

vystudovala střední školu, poté strávila rok v USA, kde mimo jiné hrála v amatérských muzikálech. Po návratu se živila jako překladatelka v Prognosis, anglicky psaných novinách vydávaných v Praze, a později jako designérka internetových stránek. Od roku 1995 pracuje jako diskžokejka pražského Rádia 1, pro které mimo jiné vytvářela internetové stránky. V letech 1997 a 1998 byla frontmankou skupiny Significant Other. Momentálně objíždí kluby s projektem Da Babas a vedle toho zkouší se skupinou X-Life.