Ecstasy Of St. Theresa je první a bohužel zatím i poslední českou kapelou, která dokázala prorazit až do anglických hitparád. Po krachu jejich vydavatelství se však musela vrátit a dlouho o ní nikdo neslyšel. Obnovenou premiéru si Extáze odbyla coby předkapela skupiny Laika a po dalších personálních změnách se sestava ustálila na dvojici Jan P. Muchow a Kateřina Winterová. V této podobě právě teď vydávají svou novou desku In Dust 3.

* Jako jeden z mála Čechů jste si sáhl na pomyslný vrchol. Jak se dnes díváte na domácí tzv. vrcholové kapely typu Lucie?

S tím vrcholem bych to zas tolik nepřeháněl, doufám, že to nejlepší mě ještě čeká. Nerad bych to srovnával. Umění je o subjektivních pocitech a zážitcích. Objektivním hlediskem je prodej a ten je v tomto případě neuvěřitelný. Ale co je víc - prodat stovky desek mezi Aší a Užhorodem nebo bodovat v hitparádách v Anglii a Americe?

* Jak jste se vůbec dostal k muzice?

Nejspíš díky fotbalu. Hrál jsem závodně deset let a už se mi nějak přestávalo chtít na tréninky, ale musel jsem si najít výmluvu. Naučil jsem se dva první akordy na kytaru a nakonec jsem ji vyměnil za běhání po škváře.

* Jaká byla vaše první kapela?

První bylo Nokturne a Modrý tanky. V Nokturnu jsem zpíval já a po roce nám začalo docházet, že to nebude úplně to pravé. Vždycky se mi víc líbilo, jak zpívají holky, a tak jsme si opatřili zpěvačku. Tak nějak to celé začalo.

* Jak velký skok to pro vás byl, od kytarovek až k současné Extázi?

Vlastně to nebyl žádný skok. Nerozděluji hudbu podle toho, kdo na co hraje, ale podle toho, jestli dělá dobrou nebo špatnou muziku. Pro mě je kytara úplně stejný výrazový prostředek jako sampler nebo cokoliv jiného.

Hodně českých kapel škodí své hudbě tím, že ji zpoplatňuje době a snaží se vytvořit něco, co bude přesně zapadat do nějaké škatulky. Líbí se jim house či jungle a všechno dělají v tom duchu. Můžete dělat drum'n'bass nebo cokoliv jiného přesně podle šablony, která tu v současné době je, ale moje cesta je spíš o hledání své vlastní tváře a identity. Možná právě proto je pro mnoho lidí nestravitelná. Dobrým příkladem, jak se vymanit ze škatulek, jsou pro mě třeba WWW, kteří jsou sice zavedení jako hiphop, ale dělají spíše hodně jedinečnou avantgardu.

* Pózoval jste pro módní časopis, hrál jste ve filmu Šeptej. Máte další plány v jiných oborech, než je hudba?

Teď mám hlavu jen pro kapelu. I když je pravda, že nový klip ke skladbě Neon si budu režírovat sám. Když mě něco zajímá a naskytne se možnost si to vyzkoušet, rád toho využiji.

* Děláte hudbu k reklamám, jakou svobodu při tom máte?

Omezuje mě, stejně jako režiséra, kameramana i všechny ostatní, spousta věcí. Pravdu má vždycky zadavatel: klient, agentura a až pak jsou ti ostatní. Samozřejmě se vyskytnou i světlé okamžiky, kdy mám svobody více, ale většinou plním něčí představu. Z reklam, které teď běží v televizi, jsem dělal třeba Durex, Becherovku nebo Fidorku. Hodně lidí si myslí, že to je spousta peněz za málo práce. To je však velký omyl. Je to sice relativně dobře placené zaměstnání, ale právě proto si nikdo nedovolí zakázku odfláknout a všichni se snaží pracovat na 110 procent. Třeba pro filmaře je to jediná možnost, jak si vyzkoušet natáčení, na které by normálně neměli peníze.

* Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste pobýval a vydával v Anglii?

Jenom v tom nejlepším. Když pominu, že Angličani jsou někdy pěkně studený čumáci.

* Jak jste se k tomu vlastně dostal?

Úplně prozaicky. Natočili jsme singl a poslali ho Johnu Peelovi do anglického Radio 1. On ho začal hrát a pak nám zavolal, jestli bychom si nechtěli zahrát v John Peel Session. Naštěstí jsme právě měli domluvené koncerty v Anglii, a tak jsme mohli přijmout. Po jednom z koncertů za námi přišli zástupci Go! Disc, kteří nás slyšeli v John Peel Session, a po pár týdnech jednání jsme s nimi podepsali smlouvu.

* Módou se v poslední době stává si cédéčka vypalovat, děláte to taky?

Ne, a ti, kteří to dělají, si asi neuvědomují, že tím jdou vlastně sami proti sobě. Mohou pak donekonečna nadávat na první místo v hitparádě (Lunetic), ale jejich nosiče si lidé kupují, a proto jsou tam, kde jsou. Lidé si přivykli nahrávat alba na kazety, když tu nebylo nic k sehnání. Teď je tu ale slušný výběr a vypalování mi připadá jako zlodějna. Mám-li něčí hudbu rád, nedělám věci, kterými bych jí mohl uškodit.

* Co jste si na kazety nahrával vy?

To byla osmdesátá léta a hlavně Smiths, Cure, U2... Až teď vlastně začínám přicházet na chuť starým Stone Roses.

* A co posloucháte teď?

Toho je hrozně moc. Mám rád Air, Lamb, Talk Talk, UNKLE i sólového Ian Browna. Výborný je taky Mr. Oizo, Koop a věci z vydavatelství Warp. Jinak se mi hodně líbí klasická latina, Jobim a tak...

* Co je vám zdrojem inspirace?

Vlastně nevím. Třeba náš nový singl Neon se mi zdál, a tak jsem se ráno probudil, zapnul přístroje, a nahrál ho. Jindy mě zase něco napadne, když se koukám na fotbal. Jedna naše písnička se dokonce pracovně jmenuje Vágner, protože mě napadla, když dal slávista Robert Vágner tři góly v jednom utkání.

* Takže jste slávista?

Jasně! Je nutné si uvědomit, že žádná písnička není pouze záležitostí pěti nebo deseti minut, kdy vás políbí múza. Od napsání přes nahrávání, míchání až po mastering procházejí naše skladby desítkami změn a pokusů. Některé skladby jsem chtěl na desku zařadit, ale ve finální podobě se mi nezdály dost dobré a k jiným jsem přistupoval jako k naprostým outsiderům a nakonec vykrystalizovaly do nádherné podoby.

* Ač trochu neprávem, je Extáze většinou řazena do škatulky "taneční hudba". Jak se k tomu stavíte?

Chtěl bych se z toho vymanit. Extáze je taneční asi jako Lamb nebo Massive Attack, na to se taky můžete maximálně pohupovat a vnímat. Právě o to nám totiž jde, naše hudba je o určitém sdělení. Nejsme party kapela a ani nechceme být. Nijak nepohrdám taneční scénou, ale chci, aby se na mě lidé koukali jako na interpreta, který dělá svou hudbu, a ne jako na člena nějaké scény.

* Předešlé album Free D vyšlo v roce 1994. Jsou na nové desce písně z té doby?

Psát písně jsem vůbec nepřestal, a tak na In Dust 3 najdete všechno od letitých až po úplně čerstvé skladby, ale jak už jsem řekl, každá z nich prochází spoustou změn. Je na ní deset písniček plus CD-Romová stopa s klipem, takže vlastně jedenáct. Má stříbrný obal a jinak je to hodně pestrobarevná deska. Hlavně Katka Winterová se tu ukazuje v mnoha různých polohách. Hrajeme na kytary, ústřední topení, jsou tam zvuky ze světa pod vodou i z vesmíru. Zkrátka všechno, co se nám líbí. Zatímco Free D bylo hodně experimentátorské, u In Dust 3 jsou pokusy vytvarované do forem písniček a objeví je jen pozorný posluchač.

* Budete to s In Dust 3 zase zkoušet v Anglii?

Samozřejmě. Dnes už není potřeba bydlet v Hollywoodu, abyste tam mohli dělat filmy. Stejně tak nemusím bydlet v Anglii, abych tam mohl dělat muziku. Už během pár dnů bychom snad mohli zprovoznit naši internetovou stránku. A to je začátek. Hlavní je být v kontaktu s lidmi.