Pražské vystoupení bylo finálním koncertem podzimního turné k letošní desce In Dust 3 a je škoda., že teprve na něm se EOST podařilo dodržet slib ohledně oživení jejich koncertní podoby. Původně měli s živými muzikanty odjet celé turné, ale díky časovému presu to prostě dřív nestihli. A tak zatímco mimo Prahu jste ústřední duo Honza Muchow/Kateřina Winterová mohli vidět doplněné jen o klávesistu Carlose Drašnara (ex-Decline), teprve v Roxy dostala příležitost i živá rytmika. Jak to dopadlo?

No... byl to šok. Říká se, že všechny děje probíhají v cyklech, a tak prognostik Muchow, který byl vždycky o kousek napřed než ostatní, předběhl doby směrem, který by nikdo nečekal. Vrátil se totiž tam, kde začínal. Napíšu-li, že Extáze začala hrát bigbít, bude to trochu přehnané, ale toto pro všechny progresivce značně pejorativní slůvko nejlépe vykreslí změnu, kterou bublavé skladby Extáze na koncertě prošly. Dnes je trend propojovat elektroniku se živými nástroji, ale to by prostě nebyl Muchow, aby se spokojil se zažitými postupy. Když živě, tak živě, řekl si a tak také udělal.

Po náladovém instrumentálním intru vpochodovalo na pódium šest hudebníků (zpěvačka Kateřina, Honza Muchow s kytarou, klávesista Carlos, všehoschopný perkusionisa Miloš Vacík, výtečný kontrabasista Tadeáš Mesany a také bubeník, o kterém vím jenom to, že nežije v Praze a že když dostal nabídku hrát s EOST, vůbec to jméno neznal), tak jako na desce začali s Just A Fade a... bác ho. Elektronika potlačena jen na minimum zvoučků, zato razantní, ale stále barevná rytmika, hutné basové vzorce, naléhavá zavazbená kytara. Just A Fade i na desce zní hodně 'přírodně', ale taková Winter 22 je už vyložená rockeřina, z původní verze zbyl v podstatě jen vokální part. Působí to zajímavě, projevuje se, že Extáze je v jádru opravdu písničková kapela, ale zdá se mi, že předělané skladby už nemají tak silou atmosféru. V některých momentech jde vyloženě o truc-podnik stylu 'podívejte se, že i my umíme hrát živě', kdy nová forma zazdila původní ideu - např. v jinak svěží hitůvce Other One, která v Roxy úplně zapadla. Ale možná je to jen otázka času, nová sestava se i přes nespornou instrumentální kavlitu neměla čas pořádně sehrát a některé kousky si ještě úplně nesedly. A i když jsem z počátku trochu nevěděl, jestli tleskám víc za odvahu než za krásu, odpíchlá, v duchu Red Snapper takřka jazzová verze oblíbeného Neonu mi dokázala, že to všechno mělo smysl a že Extáze se tímto koncertem dostala do další a opět vizionářské, smysluplné etapy.

Nevím, jestli to byl záměr, nebo jen nestíhačka, ale takřka třetinu vystoupení kapela odehrála jen ve třech a s mašinkami. Skladby jako Ikarie XB1 nebo až mrazivě působivá Noises Of Silence odezněly tak, jak je známe, a nebylo to vůbec na škodu. Ty totiž dokázaly zase jinou pravdu - a to, že nezáleží na duhu instrumentace, že není zase tak důležité, co jede za záznamu a co je živé, ale že rozhodující je vždy hudební nápad, melodie a cit. A Extáze tohle všechno v sobě má, o tom není pochyb. Důkazem budiž třeba zcela čerstvá a kouzelně něžná balada, laskavý duet, kde si vedle bezprostřední a jako vždy pěvecky hravé Kateřiny zazpíval i Honza Muchow!

Tahle kapela je jako počasí. To také kašle na předpovědi a nikdy není úplně stejné. A já už teď jsem velice zvědav, jak bude Extázi v roce 2000 a dál.