Říká se o něm, že jím česká soudobá hudební scéna začíná a končí. JAN P. MUCHOW (31), frontman skupiny Ecstasy of St. Theresa, hrál se svou kapelou v Holandsku, Anglii i Spojených státech. Její desky se prodávají všude na světě, Muchowovi píšou fanoušci z Thajska, Uruguaye nebo třeba z Austrálie. V Anglii i ve Spojených státech vedla jeho skupina tamější hitparády ... V Čechách si poslední album téhle kapely koupilo pět set lidí.

Jak si vysvětlujete, že máte v zahraničí mnohem větší úspěch než doma?

Tady lidi muziku neposlouchají a nekupují. Nebo ji poslouchají jenom v rádiu k mytí nádobí. Proto se prodávají víc interpreti, kteří fungují k něčemu, do auta nebo k uklízení, než třeba Iva Bittová, na jejíž hudbu se musí člověk soustředit. V Anglii si lidi kupují muziku právě proto, aby ji poslouchali, a ne aby u toho dělali něco jiného.

V Čechách příliš nekoncertujete. Proč?

Je to dilema. To je, jako kdybyste natočila film a chtěla ho promítat, ale víte, že promítačka je neostrá, plátno špinavé, špatně se vám sedí a diváci neuvidí úplně to, co jste natočila. My hrajeme zvukově a technicky natolik náročnou muziku, že během koncertu je zvuk skoro vždycky méně kvalitní než třeba z desky. Hrajeme tak často, abychom psychicky přenesli přes srdce, že nepředkládáme lidem to, co přesně chceme.

Otázkou tedy je, proč vůbec koncertujete?

Víme, že pro život kapely jsou koncerty hrozně důležité. Mě nebaví být oblbovač teenageru. A když nejste oblbovač teenagerů a vaše písničky se za úplatu nehrají v Esu, tak si neškrtnete. Tady musíte dělat hudbu tak blbou, aby se to líbilo, ale zase ne tak blbou, aby lidi řekli, že to je blbý. Proto je tady tak málo lidí, kteří jsou talentovaní a prosadili se. Například Zuzana Navarová - to je pro mě první dáma české pop-music. Ale v Čechách je první dáma pop-music Lucie Bílá a šlape jí na paty Csáková. Smutný je i návrat Davidů a dalších komunistických interpretu.

Proč myslíte, že je lidé chtějí?

Protože jsou zválcovaní anebo blbí. Problém s Michalem Davidem je v tom, že to celé vzniklo jako recese. Lidi si pustili Nonstop a Discopříběh, protože to bylo jediné, co do nich dřív praly sdělovací prostředky. Nic jiného neznali. Každý z nás si vzpomene na celý text Holky z naší školky. Ne proto, že by se nám to líbilo, ale proto, že to máme zakódované v mozku. Takhle to tady funguje. Někdo v novinách napíše o Danielu Hůlkovi, že je sex-symbol, a lidi to přijmou jako fakt - O.K., je to sex-symbol. V Čechách vůbec nefuguje vlastní názor. Bohužel ani v médiích.

Ani v hudebních časopisech?

Tak se podívejte do nejčtenějšího českého hudebního časopisu, do Rock&Popu. Otiskují tam hitparády jiných časopisu nebo rádií, na titulní stránky dávají to, co jim nadiktují a zaplatí hudební firmy. V Anglii platí, že koho si dá prestižní časopis na titul, s tím jde na trh, tím se profiluje a za tím si stojí. Když se mu povede dát na titulní stranu jako první kapelu, která se později proslaví, jsou to body pro něj. Získává důvěru, jeho názor je brán vážně a být na jeho titulní straně je prestiž. Tady to je od začátku otočené, proto to nefunguje.

Prosadit se je tedy u nás těžší než jinde?

Tady se etablovaly instituce několika kapel a sólistu, které jsou nahoře už léta bez rozdílu toho, co vytvářejí. Lidi se s tím smířili. Žlutý pes vydává novou desku, to znamená, že si ji mám koupit. A člověk si ji koupí. Prostě je tady zatuchlo.

Ostatní muzikanti proto ztratili motivaci?

Muzikanti si moc nevěří, nesnaží se. Já vím, že je to těžký , ale chce to být přidrzlý a jít do toho. Nejenom obejít firmy s nahrávkou, a když mi ji nevydají, rezignovat a říct si: Asi to dělám špatně. My si první desku vydali sami, protože se to nikomu nelíbilo.

Od začátku jste zpívali v angličtině. Už tím jste se v Čechách diskvalifikovali.

Nahrávací firmy nerady vidí, když chce český interpret nazpívat desku v angličtině, protože se tím podle nich automaticky snižuje její případná prodejnost - Češi moc anglicky neumějí a písničky si nemůžou prozpěvovat. Na druhou stranu si ale češtinou rovnou zavřete dveře někam ven, protože česky nazpívaná deska je v zahraničí neprodejná. Česká BMG je součást nadnárodního molochu a přitom nemá českého interpreta, který by nahrál desku v angličtině. Jsou sami proti sobě. Stejně tak PolyGram přinutil Ivana Krále, aby nazpíval singl v češtině. Úplně zbytečně. Podle mě je angličtina jazykem rokenrolu a pop-music, stejně tak jako je italština jazykem opery . Když píšu písničky, rovnou mě napadají texty v angličtině.

V němčině ne? Je to jeden z vašich dvou rodných jazyků.

Někteří mají k němčině averzi, mně se taky moc nelíbí, ale nevadí mi. Mám rád Einstürzende Neubauten a k nim němčina přesně pasuje. Navíc, když v němčině vznikla taková díla, jako Goethův Faust, tak asi úplně mimo nebude.

Co vlastně znamená "P" ve vašem jméně?

Já mám dvě jména - Jan Petr . Máma totiž chtěla, abych se jmenoval Petr, táta zas Jan. Protože můj táta je Němec a já se narodil v Německu, kde jsou dvojjména typu Hans-Peter běžná, vyřešili spor tak, že mi taky dali dvojjméno. Jenže když mi bylo patnáct a já si šel v Čechách s mým německým rodným listem ke komoušům pro občanku, řekli mi: To jste se snad zbláznil, dvě jména mít nemůžete, musíte si vybrat - buď Jan, nebo Petr. V těch pěti sekundách jsem se musel rozhodnout, co mi tam mají napsat, a já si vybral to první - Jan. Tenkrát mi vlastně komunisti ukradli jméno. Po revoluci jsem chtěl udělat mámě radost, a tak jsem si tam toho Petra vrátil.

To vám máma říkala Petře a táta Honzo?

Přesně tak. A máma to ještě rozlišuje, že když jsem zlobivej, jsem pro ni Jan nebo Honza, a když jsem hodnej, tak mi říká Péťo.

Aby té schizofrenie ale nebylo málo, narodil jsem se navíc poslední den vyměřený času Blíženců. Což už je v některých horoskopech Rak. Asi se to na mně podepsalo ...

Začínal jste jako fotbalista - jak jste se dostal k hudbě?

K muzice mě vlastně přivedl brácha. Já jsem vždycky přišel utahanej z tréninku a on vedle na posteli do noci dřel Paganiniho a Beethovena na španělku. Usínal jsem za tónů vážný hudby a nakonec mě to z toho upocenýho sportu přešaltovalo. Teda přeplo.

Co jste tehdy poslouchal?

První singl, který jsem si kdy v životě koupil sám, byl od Evy Hurychové a jmenoval se Já přijdu. Dodnes ho mám a jako DJ ho někdy i hraju. Pak Cure, anglická a americká nezávislá scéna, pak vážná hudba - nemám jeden oblíbený směr. Nám třeba spousta lidí vyčítá, že se naše hudba nedá nikam zařadit, že to není jeden styl.

Máte nějaké hudební vzdělání?

Petr Kotvald, Michal David, Jožka Zeman, Miloš Skalka - to je mé vzdělání, to jsou mí profesoři. Písničky z obrazovky a Hitšaráda - to je moje lidová škola umění.

Nechybí vám to?

Je výhoda vzdělání mít a je výhoda ho nemít. Když člověk není klasicky hudebně vzdělaný , není limitovaný tím, že si představujete osnovu, že tohle ladí s tímhle nebo ne. Já dodneška neumím noty, nejsem vázaný teorií, a je to dobrý. Občas bych chtěl noty umět, mít hudební vzdělání pro pohodlnost, protože bych si třeba při zakázkách na reklamu vzpomněl, jak to tenkrát zahrál Mozart, a otočil bych dvě noty, aby to nikdo nepoznal. Stává se mi, že když mi pod reklamu podehrajou melodii, já ji musím odposlouchávat a hledat, zatímco vzdělaní hudebníci ji slyší hned.

Můžete ukázat profesionálnímu hudebníkovi něco nového?

Snad že nahrávka nekončí v momentě, kdy ji natočíte na pásek. Nebo že ústřední topení muže být výborné bicí.

Nedávno jste byli pozváni na prestižní festival CMJ v New Yorku - jaké kapely tam s vámi hrály?

S námi tam ještě jeli Liquid Harmony. Z těch cizích kromě Cardigans ještě Faithless, slavný jazzman John McLaughlin, David Gilmour z Pink Floyd, Afghan Wigs, dokonce i německá DJ Marusha, která v Německu prodává statisíce desek. Měla hrát až po nás, ale protože v sále nezůstal kromě nás a Liquid Harmony nikdo, vzdala to. Důkaz toho, že i když jste hvězdou v Evropě, což Marusha bezesporu je, Amerika si před vámi v žádném případě nesedne na zadek. V Americe musíte začít znovu od píky.

Jak na vás reagovali američtí fanoušci?

To bylo na tom to bizarní. V té době v New Yorku probíhala předvolební kampaň na starostu a jeden z kandidáta, aby si získal hlasy, vytáhl zákon z roku 1905, který zakazuje tanec ve veřejných místnostech, pokud k tomu nemáte zvláštní licenci. Ecstasy of St. Theresa a Liquid Harmony hrály zrovna v klubu, kde na zdech visely cedule: "NO DANCING", takže lidi stáli v pozoru a nehýbali se, což bylo hrozný, protože publikum nemohlo vůbec reagovat. Ale když jsme sešli z pódia, čekali na nás dva bráchové, který byli eskymácko-mexického původu. "Přiletěli jsme ze San Franciska na váš koncert, jste skvělí nepodepsali byste nám vaše desky?" smáli se. Stáli jsme jako opařený - ty lidi dají spoustu peněz za to, aby mohli vidět kapelu z Čech.

Už tři roky jste v Čechách nevydali desku - vždyť někteří vaši potenciální fanoušci ani nemažou vědět, že existujete.

My teď na jaře vydáme desku pro Německo, která bude distribuovaná i v Čechách. Bude se jmenovat Noises From The Years of Silence -Hluky z let ticha - a zmapujeme v ní náš vývoj od posledního alba. Tím se s tou dobou ticha vypořádáme a budeme se moci vrhnout dál, do nového.

Kdo jsou vaši fanoušci?

To by mě taky zajímalo. Když jsme byli s kapelou na tom festivalu v New Yorku, ve frontě na průkazy do zákulisí stál před námi takovej vystíhovanej týpek, úplně divnej, který se nás po čtvrthodině zeptal, na co v té frontě čekáme. Řekli jsme, že na back stage passy, a on jen pokýval hlavou. To je divnovous, říkali jsme si. Když na nás přišla řada a my u okénka říkali, že jsme Ecstasy of St. Theresa, ten kluk si před námi kleknul na kolena, začal nahlas křičet a vyznávat nám lásku. Scéna jak z Wayneova světa. Bylo to hrozně bizarní. Najednou jsme byli konfrontovaní s úplně oddaným fanouškem, ale viděli jsme, jak vypadá a jak se chová.

Byl to Čech?

Ne, Američan. Pobíhal tam a vyprávěl nám, jak naše desky shání třeba rok. Totální fanatik a totální magor zároveň. Nevím, jací jsou naši fanoušci, ale jestli tenhle chlapík byl ideální vzorek ...

Kdo by jím měl být?

Nechci dělat jenom hudbu k mytí nádobí nebo k řízení auta. Když jedu v autě, taky si pustím radši Evropu 2 než Radio 1, protože se na ni nemusím soustředit. Ale je to toaletní papír. Jsou dva druhy papíru. Papír, ze kterého se vyrábějí knížky, ze kterého si čtu a vracím jej zpátky do knihovny, a toaletní papír, kterým se utřu a spláchnu. Takové jsou i druhy muziky. Jednu si pustím jako kulisu a tu druhou poslouchám. Já bych chtěl, aby lidé mou hudbu poslouchali a představovali si ji, protože je to muzika o fantazii. O hře s fantazií. I když někteří říkají, že naše hudba je příliš složitá.

Není to teda vlastně dobře, že si u nás vaši desku koupilo jen pět set lidí, protože oni věděli velmi dobře, proč si ji kupují?

Dobře je podle mě to, když se vám vaše muzika líbí a jste s ní spokojena, a ještě si ji koupí třeba tři milióny lidí. Nechci být alternativní nebo undergroundový umělec. Ale radši zvučím reklamu na durex a dostanu peníze, než abych za sebe vydával něco, co se mi nelíbí na sto procent.

Musí se hudebník stát toaletním papírem, když na něj lidé začnou masově chodit a po sto tisících si kupovat jeho desky?

To rozhodně ne. Ale v tom je právě ten boj: dělat muziku tak, jak chcete, a třeba tři roky nevydat desku - je to špatně? Mám já změnit svou hudbu, aby ji lidé kupovali, nebo si říkat, že oni mě nechápou? Jsem mimo já, když dělám hudbu, kterou si lidi nekupujou po statisících? Zůstal jsem u toho, že budu dělat hudbu, která se libí mně, a nechám otevřené, jestli jsem mimo já, nebo lidi. Nemá cenu to řešit násilím a něco měnit. Za ty roky se pokaždé najde někde nějaký magor, kterýmu se to líbí. Ať děláte sebevětší sračku, vždycky se to někomu líbí.

Měla by podle vás nastat nějaká kultivace posluchačstva?

Já nemažu vinit vydavatelství z toho, že vydávají to, co vydávají, když si lidi jejich desky kupují. Hudební průmysl je průmysl, takže když firmy investují peníze, chtějí je logicky získat zpátky a vydělat. Proto firmy málo riskují a nechtějí vydávat desky, u kterých není jejich finanční úspěch jistý. Masu ani příliš nové experimenty v muzice nezajímají, jí stačí to, co hrají v rádiích. Rodiče radši koupí dítěti Dádu, protože to dítě je zblblý a chce to.

Proč teda pokus udělat české Spice Girls nevyšel, zatímco Lunetic se ukázal být geniální marketingový tah?

Nejsem si úplně jistý, že to bylo dopředu od PolyGramu vypočítané. Ta parta vidláku to podle mě tak opravdu má, zpívají s přesvědčením, že tak se to má a tak je to dobře. Podle mě tomu nepředcházel žádný konkurs na vymydlený a učesaný hochy, to byla parta čtyř kluku, která dorazila do PolyGramu a nabídla se. Protože kdyby to bylo jako se Spice Girls, tak by aspoň uměli zpívat a bylo by to líp natočené ... (smích).

Má na vaši hudbu vliv to, že cestujete?

Asi jo. Možná že kdybychom byli jenom tady, zpívali bychom o pivu. Ale ještě se vrátím k tomu srovnávání kulturní scény tady a v zahraničí. Podívejte se, jak si žije spisovatel v Anglii, kde spousta lidí čte, a jak žije tady. Spisovatelé v Čechách jsou na tom ještě hůř, protože já si můžu občas udělat reklamku a vydělat si na to, abych si mohl nahrávat hudbu podle svého za svoje jméno. Ale spisovatel si asi hůř bude přivydělávat psaním harlequinek, aby mohl dálpsát svoje intelektuální romány. Hudební průmysl tady je ve srabu, protože se volně prodávají nahrávací cédéčka. Mně se vypalování příčí, protože vím, že jdu proti sobě. Ale chápu, že lidi na to nemají peníze a chtějí muziku poslouchat. Jestli kapela dostane z jednoho prodaného cédéčka jenom osm až deset procent - asi padesát korun -, nedivíte se potom lidem, že nechtějí v ceně kompaktu platit náklady na sekretářky a ošatné manažeru hudebních firem. Cédéčko za pět šest set je předražené vzhledem ke kupní síle lidí. Jen si porovnejte cenu kompaktu ve Státech, kde v přepočtu stojí tři piva, a tady, kde stojí pětadvacet piv. výsledkem je, že nahrávací firmy stále méně riskují a vydávají znovu a znovu staré desky, protože je to téměř nic nestojí. Smýšlení hudebních společností - hnát ceny nahoru, protože raději prodají méně kompaktů za více než naopak, je nesmysl.

Změnilo se něco ve vašem životě po hlavní roli ve filmu Šeptej?

Určitě. Lidi mě začínali poznávat na ulici a já si v tu chvíli poprvé uvědomil sílu filmu jako média. Vystupoval jsem veřejně několik let s tím, co bylo moje a za čím jsem si stál, s mou muzikou, ale do širšího povědomí jsem se dostal až tím filmem. Byl bych určitě radši, kdyby mě lidi znali z muziky.

JAN P. MUCHOW

Narodil se 21.6.1971 v Rathenowě (Německo). Vystudoval na střední průmyslové škole strojní v Betlémské ulici v Praze a poté nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kterou po roce opustil. Stál u zrodu skupiny Ecstasy of St.Theresa, s kterou vydal pět alb. Pigment (1991) a Susurrate (1992) vyšly v Čechách, Fluidtrance Centauri (1993), Free-D (1994) a Astrala Vista(1995) vAnglii. S kapelou Colorfactory vydal album Colorfadory (1996). Skupina Ecstasy of St.Theresa byla v roce 1992 nominována v kategorii Objev roku na cenu Gramy. Produkoval alba M. Načevy (Nebe je rudý), kapel Priessnitz (Potichu? a Seance), Here (Here we are), Tata Bojs {Toreadorská otázka) a Dedine (Podzim). Ohudebňoval reklamy na durex, coca-colu, fidorku, velvet, CCS, Nationale-Nederlanden, Paegas a další. Hrál hlavní roli ve filmu Davida Ondříčka Šeptej.