| Zdroj | Živel 13/1999 |
| Datum | léto 1999 |
| Autor | Radek Bureš |
"Extáze je zvláštní duševní stav, je to jakási duševní expanze, vytržení. Takový člověk ve vytržení vnímá jinak, vědomí je změněně. Při extázi je vše blízké, skutečně, nezvykle pří jemně a intenzivně prožívané, je to pocit splynutí s kosmem, se vším. Např. svatá Terezie popisuje své religiózní extáze, při nichž se jí zdálo, že její tělo je tak lehké, že se nedotýká země. Z duševních nemocí je to hlavně epilepsie, hysterie a nádory určitě mozkové lokace, které mohou extáze produkovat,"
Vladimír Vondráček a František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie
ECSTASY OF SAINT THERESA je možná vůbec nejdůležitější jméno domácí scény posledního desetiletí. Ne, to není jen efektní novinářský výkřik, ale holá skutečnost. Pravda, Jan P. Muchow a spol. se díky své mnohoznačné a příliš progresivní hudbě nikdy nestali opravdovými hvězdami, ale byli to oni, kdo pozorným uším ve světě dokázali, že hudební přínos naší republiky nevyhasl se Smetanou a Dvořákem. Letos v květnu jim po neskutečných pěti letech vyšla nová deska IN DUST 3.
Více jak tříhodinový rozhovor s Honzou Muchowem probíhal v jeho útulném nuselském bytečku, který sdílí se svou krásnou přítelkyní Lindou Rybovou. Ta zrovna odcházela do divadla na představení, a tak jsem měl dost času tahat z přemýšlivého a celkem skromného Honzy jeho rozumy. Muzikant, jehož hudba se z Čech proplížila až do britské nezávislé hitparády, má na sobě pantofle a domácí kapsáče, na stole mu leží rozečtený scénář k novému filmu Davida Ondříčka a při rozhovoru mě znervózňuje tím, že krom úvah nad jeho Extází ještě stíhá komentovat všechny gólové šance českého hokejového týmu probíhající na televizní obrazovce.
Z dnešního pohledu mi připadá začátek devadesátých let neuvěřitelně magický. Jak vzpomínáš na ty euforické doby, kdy jste s Extází začínali?
Bylo to skvělý, měli jsme pocit, že můžeme všechno. Byli jsme z toho všeho strašně vyplesklý a zatímco lidi jako Kožený si pohotově namastili kapsu, my si užívali uměleckou svobodu.
Vzpomínáš si ještě, jak tě jméno kapely napadlo?
Tak to ti povím docela přesně. Já jsem měl anglickou encyklopedii ve stylu Už vím proč a tam v kapitole baroka, který teda nemám moc rád, byla vyfocená ta slavná Berniniho socha, která se jmenuje Extáze svaté Terezy. Ten název mě okamžitě zaujal, zní to skvěle.
Kdy jsi naposled slyšel vaše první dvě desky Pigment ('91) a Sussurate (' 92)?
Sussurate celkem nedávno, protože jsem ho remasteroval bude totiž vycházet ve Státech.
Cože?
No, zavolal mi nějakej typ, co ve Státech vydává i Laiku, že se mu deska hrozně líbí a že jí prostě musí vydat. To jsem se docela nasmál.
Co se ti dneska honí hlavou, když slyšíš ty v dobrým slova smyslu kytarový výplachy?
My byli podruhý ve studiu a myslím si, že se to mohlo smíchat líp. Ale některý momenty se mi pořád hodně líbí, ty písničky byly v jádru docela dobrý a hlavně to byla na tu dobu hodně odvážná deska. My se s tím fakt nemazlili, byli jsme velký extrémisti.
Neměl jsi někdy ambice napsat opravdový hit?
Podle mě jsem napsal spoustu hitů.
Připouštím, že silných melodických linek se dá ve tvé hudbě vystopovat spousta. Ale už je těžší se k nim dostat přes komplikovanou a někdy až zdánlivě chaotickou formu skladeb.
Nejdůležitější je, abych s tím byl ve finále spokojen já sám. Ale stejně si myslím, že skladby jako Fluidum z John Peel Session ('93) nebo náš čerstvý singl Neon z novinky In Dust 3 ('99) jsou hity, i když nestojí na třech akordech a textu o sexuálních tématech. Nedávno jsem produkoval singl Anny K. a jde o jednu z nejhranějších domácích věcí v rádiích, takže si nemusím dokazovat, že taky umím být hitmaker.
Dobře, ale přesto mi nikdo nevyvrátí, že hudba Extáze byla vždycky tak trochu divná. Skvělá, ale divná.
Já trpím fóbií, že by se u mojí muziky mohl někdo nudit anebo by měl pocit, že už to někde slyšel. Ty divnosti jsou tam pro zábavu, aby to bylo dobrodrůžo.
Souhlasíš s tím, že některé okamžiky tvojí hudby jsou v podstatě dost temný? Nebo jak podle tebe působí hudba Extáze?
Poslední Načeva je temnota a proti tomu náš Neon vyznívá jako ohromně pozitivní záležitost. Když vezmeme naši novou desku, tak tam je vyloženě temná jen skladba Hunted By Demons, ale to už je daný tím tématem. Text je o tom, co ničilo i Lauru Palmerovou z Twin Peaks. Sužuje tě démon, ale ty si vlastně nejsi úplně jistej, jestli vůbec existuje. A čekáš na znamení, který ti potvrdí, že nejsi úplnej magor a že se vážně něco děje.
Stává se to i tobě, nebo jde v tvém případě o pouhou fikci?
To je půl na půl. Sice jsem fanoušek Lynche, ale na druhý straně vím přesně, co tím myslí. Hele, můj táta je schizofrenik, ale taky si tím nemůžeš bejt jistej. Možná, že on je v pořádku a my všichni jsme úplně mimo.
Ty míváš někdy deprese, nebo jsi vyrovnaný muž?
Ani jedno. My máme podobnou povahu s Káčou, protože spoustu věcí vidíme dost černě, ale přitom pořád děláme nějaký fórky. Ale to je jen pro příklad, protože já ani moc nevím, jak na tom jsem. Já se sám sebou moc nezaobírám, snažím se myslet spíš na lidi okolo. A co se hudby týče, tak se o tom taky nedá příliš mluvit. Když skládáš, nepřemýšlíš, proč je něco veselý a něco smutný.
Vždycky jsem si říkal, že zrovna vaše skladby zní jako exemplární ukázka hudby, která vzniká pod vlivem drog.
Tak pozor, já žiju velice spořádaně... Podle mě to je všechno o fantazii. Jasně, že jsme dřív čadili, ale moje muzika rozhodně nevzniká tak, že bych si vyspejsnul a šel skládat. Skutečně vyfetovaný natáčení jsem zažil, když jsem produkoval desku jedný nejmenovaný skupiny. Ale tam to mělo svůj smysl, muzikanti se uvolnili a nedrželi se zažitých konvencí. Ovšem my to neděláme, In Dust 3 je v tomhle ohledu naprosto čistá a nevinná deska.
V tom případě si nedokážu představit, jak probíhalo natáčení ambientně rozostřené a v podstatě vyimprovizované desky Free - D (`94).
Vycházeli jsme z momentálních nálad a inspirací. Např. skladba Her Eyes Have It vznikla tak, že když jsme šli před studio na jointa, Pudinkovi (pozn. aut. člen první sestavy Extáze, která se rozpadla v roce 1994) se mezitím zřítila baskytara, a protože měl zapnutý efekty, vzniknul z toho takovej zvláštní loop. Tak jsme to potom hned nahráli, já do toho vystřihnul dvě skoro až freejazzový sóla na kytaru, potom jsme to celý pustili pozpátku a teprve přihrávali další věci. Takže takhle tvořila Extáze a coproducent Guy Fixsen z Laiky se potom jen nevěřícně ptal, jestli to tak mají hozený všechny kapely v Čechách. My to pojali fakt nezodpovědně a přitom to byla ve světě docela komerčně úspěšná deska.
Má In Dust 3 svůj děj, svoji koncepci?
Je to taková návštěva Ufonů na Zemi. Když přilítnou, tak deska rychle odsejpá, jsou tam ty popsongy, ale postupně se to komplikuje, aby při 1+1=11 mohli zase odletět domů. Tahle skladba je podle mě přesně ta muzika, kterou Ufoni poslouchají.
Ty jsi vždycky říkal, že u extáze je primární pocit, nálada. Nemáš dojem, že postupem času čím dál tím víc upřednostňuješ i zvukový design nahrávky?
A zvuk není pocit? My byli vždycky dost o zvuku, ale díky práci se samplerem si to dneska můžu vychytávat do puntíku. A to mě fakt baví. Teď už jsem menší sobec, i když experimentuju, myslím při tom na posluchače. Snažím se vyjádřit v co nejkratším čase a je možný, že mi v právě v tom pomohla práce pro reklamu, kde to je fakt o sekundách.
Když jste natáčeli Sussurate, koukali jste ve studiu na Sloního muže. Při práci na Free-D jsi četl Kunderovu Nesmrtelnost. Dá se nějaká konkrétní inspirace vystopovat taky u nový desky?
Tady je problém, že deska vznikala víc jak čtyři roky a nedá se najít jednoznačná inspirace. Začal jsem se třeba zajímat o Tibet konkrétně mě dostala kniha Třetí oko, ale jinak mě napadají jen ty neměnný inspirace jako fotbalový klub Slávie.
A co vesmír jako inspirace? Zejména podle nových skladeb to vypadá, že jsi tímto prostorem doslova posedlý.
To se tak nedá brát. Copak se dá říct, že jsme při dýchání posedlí vzduchem? Mě zajímá vesmír stejně jako čtvrť Šterboholy my jsme vesmír, to nemůžeš oddělovat. Ale je pravda, že mě baví pozorovat oblohu, protože si vždycky uvědomím, že tu nemůžeme být jenom my.
Ve skladbě Ikarie XB1 se objevuje sampl, v němž mužský hlas česky hovoří o dobývání vesmíru. O co jde?
To je hlas herce Štěpánka, kterej jsem vysamploval právě z filmu Ikarie XB1. Ten film není moc známej, ale v podstatě jde o jediný opravdový český sci-fi. Díky době vzniku má sice trošku socdemáckej konec, ale jinak je to fakt o kosmu.
Letěl bys do kosmu, kdybys dostal tu možnost?
Mně se dost často dělá z lítání špatně, můj žaludek to nějak nezvládá. Letěl bych, ale asi bych se pozvracel.
Momentálně tě živí především reklamy, ne?
Já toho zase tolik nedělám. Určitě by se tak dalo vydělávat mnohem víc, ale já nejsem ten typ, co chodí pařit s lidma z reklamek. Občas je to samozřejmě opruz, třeba nedávno jsem jednu věc musel několikrát předělávat. Ale jinak mě to opravdu baví.
A co producentská živnost? Musíš odmítat nabídky?
No jasně.
Ale taky se povídá, že budeš produkovat novou Lucku Vondráčkovou a někteří lidé z toho už jen na základě šeptandy dostávají kopřivku.
To je pořád otevřený, ještě nemám smlouvu. Mě baví osobnost Lucky Vondráčkový jako takový a taky přihlížím k tomu, že pro tu holku je teď strašně těžký se vymanit ze svý minulosti. Ona za spoustu věcí nemůže, ta situace se trochu podobá osudu Moniky Načevy. Mně se líbilo, jak třeba desku Vanessy Paradise produkoval Lenny Krawitz, a láká mě si to taky zkusit. Někdo to může chápat jako moje zaprodání, ale to je nesmysl. Při týhle akci nebudu riskovat já, ale ona.
Říká se o tobě, že jsi šedá eminence taneční scény. Co si pod tím představuješ?
Neurčitý poměr mezi černou a bílou... Extáze nikdy nebyla taneční kapela, prostě jsem byl jeden z prvních, co tady začali pracovat se samplerem. Historie se nebude ptát, kdo byl šedá eminence, zachovaný zůstanou výsledky Slavíků.
Je fakt, že mimo hudební časopisy se o tobě nebo třeba o Honzovi Čechtickém z Ohm Square stále píše jako o mladých a talentovaných objevech...
...ze skupiny Colorfactory.
Přitom vy už jste chlápci, táhne vám na třicet a muzikou se živíte. Myslíš si, že i přesto, že se z vás stali profesionálové, pořád existujete v jiný dimenzi než Lucie a Žlutý pes?
My jsme úplně jinde. My sereme na vánoční singly, neděláme to pro fanynky. Kdybychom přemýšleli jako oni, tak uděláme s Čachťákem duo, jmenujeme se Speedy a Filip, hrajeme převzatý věci a prodáváme kupy desek. Já doufám, že ta jejich generace už pomaličku vyhnije, i když zrovna ty dvě kapely, co jsi jmenoval, jsou z toho mainstreamu ještě dobrý.
Říkáš, že muziku neděláš pro fanoušky, ale to neznamená, že by je Extáze neměla. Jací jsou vaši fanoušci?
My působíme kultivovaně, takže máme i kultivovaný fanoušky. Třeba v Brně za náma přišel do šatny chlápek, mohlo mu bejt něco přes třicet. Vytáhnul z obálky všechny naše booklety, oslovoval mě pane Muchowe a bylo vidět, že naše muzika pro něj opravdu něco znamená. To bylo hrozně silný, mě takový věci dojímají. Nebo když jsme hráli v New Yorku tam si nás nechali podepsat dva týpci, co vypadali jak Mexičani míchlí Eskymákama a co za náma přiletěli až ze San Franciska! To jsem taky nechápal, měl jsem chuť si dát panáka. To je vrchol všeho, když se tvoje muzika stane pro někoho důležitou součástí bytí.
Hraješ ještě fotbal?
Když mám čas, tak si s kámošema zahraju. Taky ale bylo období, kdy jsem si třeba dva roky nezakopal - buď jsem neměl čas, anebo jsem byl příliš mimo. To se potom dá akorát sledovat zápas v televizi, i když jednou jsem v takovým nějakým stavu vymyslel úžasnou věc. Otočil jsem televizi vzhůru nohama, barvy obrazovky se úplně přelily a ty fotbalisti pak běhali tak divně, že se to ani nedá popsat. Vydržel jsem to takhle klidně i půlku zápasu. A nebo Sega my hodně hrávali autíčka a v týhle poloze je bylo těžší ovládat. A tak je to asi i s mojí muzikou mě prostě baví si to komplikovat. Barvy jsou posunutý a doprava je vlastně doleva taková je Ecstasy Of St. Theresa.
Sedíme v kuskuserii pražského Roxy, je pondělí, s Honzou jsem mluvil přesně před týdnem, zatímco natáčení proběhne už za tři dny. Roztomilá Kateřina Winterová má na hlavě sněhobílou čapku, popijí minerálku, pořád se směje a nad každou odpovědí usilovně dumá. Kateřina vystudovala hereckou konzervatoř , dva roky hostovala v Hradci Králové a momentálně má stále angažmá v Národním divadle.
Prý se ti původně nechtělo s Extází zpívat. Jak to bylo?
S Honzou jsem se seznámila na natáčení Šeptej, a protože mě už dřív viděl, jak při představení s Janou Koubkovou zpívám Madonnu, nabídl mi, jestli bych nechtěla do kapely. Dal mi kazetu, ale mně se to nelíbilo a řekla jsem mu, že do toho nejdu. Já totiž takovou hudbu nikdy neposlouchala, já jsem spíš na hip hop a tak. Potom se mi to ale zase nějak líbilo, pouštěla jsem si to do walkmana, když jsem chodila venčit psa, no a tak když jsem jednou potkala Honzu v Radosti FX, normálně jsem se mu vetřela.
Čím to, že se tvůj názor na jeho hudbu tak změnil?
Víš co, já jsem takovej hudební zabedněnec prostě jsem si to jednou poslechla a připadalo mi to nějaký divný. Ale když jsem se do toho opravdu zaposlouchala, zjistila jsem, že na tom něco vážně bude a Honza mi byl navíc tolik sympatickej. Já před tím Extázi skoro neznala, viděla jsem je jednou v televizi.
Ty jsi dřív nehrála v žádný kapele?
Ne.
A jak jsi zvládala první koncerty? Bylo to těžký, nebo jsl to měla usnadněný tím, že jsi herečka?
Právě že vůbec ne. Byl to hroznej stres, takhle jsem se třepala. Taky jsem měla hroznej problém s lidma, nechtěla jsem se do nich dívat, fakt mě hrozně srali. Teda s prominutím.
Není to zvláštní, členka Národního divadla a bojí se podívat do publika?
To se nedá vůbec porovnávat. Jako zpěvačka jsem sama za sebe, nemůžu se schovat za žádnou roli. Při koncertě jdou lidi na tebe jako na osobu, čekají tvůj názor a s tím já mám problémy. Nemám ráda veřejný vyjadřování, kdybych mohla, tak bych vůbec veřejně nevystupovala.
Vycházíte s Honzou opravdu tak dobře, jak to vypadá?
My si s Honzou hodně padli do noty, taky mi moc pomohl, když jsem měla osobní problémy, a jsem mu za to vděčná. Hned od začátku do toho šel: "Tak jo, Kačeno, jsme přece kámoši!" A naše přátelství se myslím přenáší i do hudby, ta energie se nemusí tříštit, je to jeden proud.
Extáze vždycky byla spojována hlavně s Honzou. Vadí ti to?
Vůbec ne, Extáze je Honza.
Ty znáš nejstarší a velice hlučné desky Extáze?
Vlastně ne. Něco málo, ale celý ty desky jsem neslyšela. Není to ostuda?
A jaká je tvoje nejoblíbenější skladba z In Dust 3?
Jednoznačně Noises Of Silence. Jsou tam určitý harmonie, který ve mně vyvolávají skoro srdeční zástavu. Ta písnička má hroznou sílu.
Na desce se však objevuje i tvůj vlastní text ke skladbě Danger. Můžeš o tom něco říct?
Je to hodně jednoduchý. Prostě jsem se do někoho zabouchla a nějak to nevyšlo. A tak jsem to ze sebe takhle vyflusla, ale to byla výjimka. Další texty nemám a deníček si taky nepíšu.
Jak se cítí tak mladá dívka v Národním divadle?
Je fakt, že já jsem tam nejmladší, takže je těžký se s těma lidma vyloženě kamarádit. To víš, že se na zkouškách pořád stydím, ale neřekla bych, že mám před nima příliš velkej respekt. Já nejsem zase tak velkej fanoušek divadla, já jsem spíš takovej lempl.
Pojďme se ještě bavit o Extázi a o náladách. Není to chvilkami až temná záležitost?
Ne, ne, spíš tajemná. Otevíráš ty vrátka někam jinam a nevíš, co se stane.
Jak se ztotožňuješ s vesmírnou image kapely?
To je právě to tajemný neznámo. Vesmír je neuvěřitelnej, hodně mě zajímají Ufoni, NASA nebo kosmonauti, vzrušuje mě to, ale nesmí se zapomínat, že i Země má hrozně moc svých tajemství. Zajímají mě záhady, i když já se jich dost bojím a nevím, jestli se mají odkrývat.
A ty bys letěla do kosmu, kdyby tu byla ta možnost?
První reakce je ne, bojím, nejedu! Ale pak by mě to určitě štvalo. To jsem prostě já vždycky se bojím, ale pak si nadávám. I když v případě kapely to naštěstí dobře dopadlo.
18:30 - 20:30
Jsem svědkem natáčení videoklipu u obchodního centra v pražském Zličíně. Na vyprázdněném parkovišti vedle hypermarketu Tesco to vypadá to tu jak na konci světa, tmavé mraky navíc dneska cestují hodně nízko a připadá mi, že když se trochu natáhnu, klidně se můžu dotknout oblohy. "No jen aby kurňa nepršelo," povídá na přivítanou kameraman Saša Šurkala, zapaluje si cigáro a vypadá jako profík, který s naprostým klidem zvládne natočit naprosto cokoliv. Za chvilku přichází i kapela, kterou momentálně tvoří jen skladatel Jan P. Muchow a zpěvačka Kateřina Winterová. A kde že byli? No přece na nákupech! Klip se natáčí k opravdu nádherné a povznášející skladbě Neon, jejíž ústřední melodie se prý Honzovi zdála jako soundtrack ke snu, v němž jeho přítelkyně byla průhledný strom a on ho ovíval ananasem. Snímek se musí na vydavatelské firmě Monitor odevzdat už za čtyři dny a veškerý materiál je nutné natočit za dnešní noc. Rozpočet je pouhých 150 000 Kč, takže se všechny nápady musely naprosto minimalizovat. Nikdo včetně Honzy Muchowa, který se rozhodl klip sám režírovat, však nepůsobí vystresovaně, čeká se na tmu a nic zvláštního se zatím neděje. Kamera se již instalovala na pevné místo, odkud bude snímat zpívající a tančící Kateřinu. Technici rozprostírají do pozadí žárovičky, přijela už i vysokozdvižná plošina, odkud se budou na zpěvačku házet stříbrné flitry, a také dva chlapíci s velkým osvětleným balónem, který z dálky vypadá jako dokonalá maketa Měsíce v úplňku. Obloha se mračí čím dál víc, ovšem na soumrak je ještě brzo. Produkční Bára Křenková volá na meteorologický ústav a neposedná zpěvačka Kateřina se odjíždí nalíčit.
20:30 - 21:00
A už leje. "No to je peklo, " hodnotí celkem výstižně situaci režisér a všichni se rozbíhají zakrýt igelity drahou techniku. Konečně dorazil i kropící vůz, který měl zavlažit parkoviště, ale momentálně tu působí jaksi trochu nepatřičně. Meteorologický ústav hlásí, že bude pršet celou noc. Světélkující balón málem odnesl čím dál tím zuřivější vichr, ovšem naštěstí jsme ho stihli upevnit v přístřeší hypermarketu. Vše je připraveno a zapojeno, ale svazky šňůr jen bezvládně moknou v nekompromisním přívalu kapek. Atmosféra mezi štábem však kupodivu není nijak zoufalá, nalíčená Kateřina se vrátila s image bojovné Japonky (výrazný fialový make-up, jehlice ve vlasech) a spolu s Honzou rozjíždí jejich typické, jemně ironické vtipkování, kterému většinou rozumí jen oni dva.
Jsou jako bratr se sestrou a vypadá to, že by Kateřina mohla být první členkou Extáze, která v ní přežije víc jak čtyři roky. Začínají vznikat nouzové varianty natáčení ("Budeme točit ve sklepě!" "Pojedeme metrem a Káča bude mít Neon jako ve walkmanu!" "Budeme sedět jako milenci v kavárně a budeme řešit, jestli se teda rozejdeme nebo co!"), ale rozhodný kameraman Saša stanoví, že se počká do půlnoci a pak se začne.
0:00 - 1:00
Konečně akce! Déšť nabírá na intenzitě, ale nedá se s tím nic dělat. Už historie nás poučila, že větru/dešti prostě neporučíš. Hromadně opouštíme suchý úkryt pod střechou a jen Kateřina přecupitá pod deštníkem, protože si musí chránit make-up. Playback k Neonu je nutné pouštět zrychleně a Kateřina si ještě naposledy zkouší, jaké to je zpívat při znásobeném bpm. Důvod? Natočené záběry totiž poběží ve výsledku zpomaleně, ale zpěvačka bude otevírat pusu kontinuálně se správnou rychlostí nahrávky. Úkoly jsou rozděleny, dva lidé se už vznášejí na plošině, já pomaličku připaluji prskavky, které podám Kateřině na poslední refrén, manažer skupiny Michal Máka si připravuje římské svíce a i ostatní lidičky vědí přesně, co mají dělat. Vše pojede na jeden zátah, na STOP! ZNOVA! se tady nehraje. Zaujímáme pozice, celý štáb je namačkán v jednom chumlu kolem kamery, rozeznívají se první tóny Neonu a jedem! !! Následující tři minuty probíhají ve znamení skutečně extatického vytržení, všichni se strašlivě snaží a při závěrečném refrénu je to už hotový orgasmus pyrotechnických výbuchů, světýlek a padajících flitrů, které ten syčák vítr žene úplně jiným směrem, než je potřeba. Honza pokřikuje jako blázen, doslova skáče do vzduchu a snaží se tu překotnou symfonii nějak udirigovat. Obdivuhodný výkon pak podává především Kateřina, která se nesmí nechat rozptýlit tou okolní melou a elegantně se vykrucuje před kamerou, tančí s prskavkami a nebojí se Mákových střel, které ji míjejí skutečně jen o chloupek.
1:00 - 3:00
První záběr je hotov a to i přesto, že jedna navlhlá prskavka během natáčení zhasla a že jeden nešťastný flitr přistál Kateřině rovnou na hlavu. Prší už úplně na maximum. Více než hodinu a půl trvá, než se vše připraví na další kolo, které tentokrát bude i s měsíčním balónem na obzoru. Přibývají však další komplikace - permanentní palbu kapek nepřežil discman s playbackem. Při dalším natáčení už tedy hraje podklad z autorádia Honzova otevřeného Saaba, ale to, jak sami jistě uznáte, není nic moc. Druhé natáčení však probíhá se stejnou vervou a když opět zhasne prskavka, nikoho to už nevyvede z míry.
3:00 - 5:00
Slabší povahy se třesou zimou, chce se nám spát a všichni se tváři docela tragicky. Nevím, jak ostatní, ale já už mám promočený i spodky. Vzhledem k tomu, že celý klip je koncipován jako expozice tří statických záběrů, je nutné ještě jednou zopakovat tu silvestrovsky světélkující šarádu. A tak po krátkém boji s nebezpečně zvlhlou technikou už opět z autorádia vyhrává jakoby aphextwinovsky zběsilá verze Neonu, diblík Kateřina se v některých okamžicích naprosto ztrácí v dýmu výbušnin, předvádí před kamerou prazvláštní a zase jiné hrátky se svými ručkami, ti dva na vysokozdvižné plošině bez okolků rozhazují plnými hrstmi stříbřité flitry a vypadá to, že televizní divák o nový klip Ecstasy Of Saint Theresa nakonec přeci jen nepřijde.
Dobré jitro.