Bývaly doby, kdy byl JAN P . MUCHOW vnímán jako snad nejkontroverznější postava české hudební scény. Zapřisáhlí progresivisté si z něj udělali ,proroka' modernosti, konzervativci naopak poukazovali na přílišnou trendovost jeho hudby a pochybovali dokonce o jeho muzikalitě. Sám Muchow stál v těchto sporech stranou a v klidu českých i anglických studií rozvíjel své schopnosti. Možná ani příliš nevnímal, že se stal jakýmsi zástupným symbolem 'bojů' o podobu moderní české popmusic.

Tvoje cesta z pražského kostela sv. Ducha, kde se odehrál v roce 1991 dnes už legendární koncert Ecstasy Of St. Theresa, do první ligy české popmusic trvala bezmála deset let. Myslíš, že byla něčím výjimečná?

To mohu těžko soudit, protože ta cesta trvá pořád - určitým symbolem je, že když jsme vloni koncertovali na podporu naší poslední desky In Dust 3, zase jsme hráli v kostele, tentokrát v Brně. Ale když jsme stáli na tom pomyslném startovním bloku, nevidě-li jsme před sebou jasně definovaný cíl dostat se do nějaké první ligy, o tom jsme vůbec nepřemýšleli. Pokud jsme se do ní dostali, je to diky většímu, průniku množin různých žánrů a rozšíření jejich hlavního koryta. Pořád ale zůstává spousta věcí, se kterými bych se nemohl ztotožnit a stejně tak má ona první liga - či střední proud - ve svém rozhledu spoustu zábran ve věcech, které mně připadají naprosto běžné.

Znamená to, že musíš dělat v současné době víc kompromisů?

Musím dělat zhruba stejné kompromisy jako ty, když třeba chceš napsat nějakou hloubkovou studii a v redakci ti řeknou, že ji musíš odevzdat do týdne, protože je uzávěrka... Jsou to tedy spíš praktické kompromisy. Když například uděláme písničku, která má osm minut, nikdy v životě ji neprosadíme jako singl. S tím se ale klidně dá žít. Člověk je čím dál víc konfrontovaný s tím, že nehraje jenom pro pět lidí a nemůže si tak úplně dělat, co chce. Chápu to tak, že když vydáváme nějakou desku, děláme to v první řadě pro lidi. Interpreti, kteří říkají, že hrají jen pro sebe, nemusejí podle mě nic vydávat. Tím nemyslím samotnou tvorbu, ale způsob její prezentace. Některým kapelám třeba vadí jít do televize informovat o tom, že jim vyšla deska. Já to považuji za součást své práce a nestydím se jít do Snídaně s Novou. To už je pro spoustu mých kámošů moc.

Šel bys do pořadu typu Snídaně s Novou už v době začátků, kdy EOST byla ztělesněním ,nezávislé scény'?

Určitě. Jenomže tehdy nás tam nepozvali. Ale abych to upřesnil - my bychom tam ani dneska nešli živě hrát. Půjdeme si tam klidně popovídat a představit klip. Hrát třeba v Rande na španělky, to už je něco jiného.

Cítil jsi už v začátcích, že by tě bavilo vedle kapely dělat i svoje vlastní projekty?

V jednu dobu jsem v EOST zbyl sám. Ale i tehdy jsem veškerou produkci prezentoval jako práci kapely. Nikdy jsem se necítil být sólovým interpretem. Samozřejmě, že když točíš desku, je potřeba, aby někdo měl finální slovo. To ale není sólová dráha.

Nicméně od založení EOST jsi byl vnímán jako její hlavní osobnost.

Je ideální, když někde funguje takové spojení jako byl třeba Lennon a McCartney. Ale to jsou výjimečné případy. Většinou je to tak, že někdo nosí víc nápadů než ti druzí a logicky se tak dostane do vůdčí pozice.

Myslíš, že jsi vůdčí typ?

Nevím. Ale asi to bude něco v mé povaze - ostatně už v době, kdy jsem hrával fotbal, si mě tým zvolil za kapitána. Já mám totiž takovou vlastnost... Když jsem například před lety pomáhal režisérovi Davidu Ondříčkovi s nějakým klipem - měl jsem mu jenom pouštět playbacky - a zdálo se mi, že mám dobrý nápad, neudržel jsem se a musel jsem mu to říct. Asi je to špatná vlastnost, že člověka něco uvnitř nutí promluvit, i když není tázán - na základce to pro mě byla úplná tortura, když jsem chtěl něco říct a musel čekat, až budu vyvolán.

V ČECHÁCH JEN NA SOUSTŘEDĚNÍ

V první polovině 90. let zaznamenala EOST úspěch v Anglii. Poměrně dlouhou dobu jsi tam žil a pracoval. Co ti tamní pobyt dal?

Pomohl mi pochopit spoustu věcí okolo muziky. Hlavně to, že je vždycky třeba pracovat naplno. V Anglii všichni vědí, že dostanou jedinou šanci na těch ..patnáct minut", a tak za tím jdou. U nás spousta lidí čeká, že za nimi někdo přijde a do nějaké , vitríny' je sám dosadí. Zároveň myslím, že jsem získal určitý nadhled, odstup. Nemám potřebu pronikat do žabomyších válek. Každého člověka změní, když je jeho deska distribuovaná po celém světě a dostává dopisy a e-maily z HongKongu, Brazilie, ze Států...

Není po "anglickém období" fakt, že operuješ hlavně na českém poli, tak trochu cesta zpátky?

Bavíme se zrovna v době, kdy - rok po vydání - konečně nabídl Monitor naši desku In Dust 3 do mezinárodního katalogu EMI, takže čekáme, koho zaujme. Na VHSce té aktuální nabídky byl náš klip Neon, potom Robbie Williams a Iron Maiden... (smích) Ale jinak desku distribuujeme přes Internet a třeba právě nějaký obchod v Hong Kongu pravidelně odebírá asi dvacet nosičů měsíčně. Já pořád současný stav chápu jako jakési ,soustředění'. Jako když jel náš národní tým před Euro 2000 do Rakouska, já jsem se stáhl zpátky do Čech, abych se soustředil na další expanzi.

Jedním z důvodů tvého návratu bylo i to, že jsi chtěl hrát s českými muzikanty. Myslíš, že je muzika EOST v něčem česká?

Když jsem točil v Anglii singl, přišel do studia majitel firmy, poslechl si ho a říkal - ta Praha tedy musí být dekadentní... Takové věci se mi staly několikrát, takže ta hudba asi byla odlišná od té, která v Anglii běžně vznikala. Je to asi nějaká moje vnitřní pakárna, že ačkoliv nemám rád knedlíky, lpím na českých spoluhráčích, protože jinak národnost toho kterého interpreta nepovažuji za podstatnou - ostatně, můj táta je z Německa, a kdybych si zažádal, bez problémů bych dostal německý pas. Nemám rád takové ty slogany některých rozhlasových stanic, které stavějí na tom, že pouštějí ,české písničky', a přitom tři čtvrtiny toho, co hrají, jsou ve skutečnosti jen coververze zahraničních hitů.

EXTÁZE JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

V posledních letech jsi často zván jako producent k nahrávání desek jiných interpretů. Kterou z nich jsi podle svého názoru poznamenal nejvíc?

To nejsem schopen říct. Někdy jsou písničky takové, že k nim už není co dodávat, jindy dostaneš demo s akustickou kytarou a uděláš všechno ostatní. Paradoxem je, že jsem mnohdy angažován, protože se kapela snaží zmodernizovat svůj zvuk elektronikou a chce do písniček nějaké ,moje' zvuky, i když já sám jsem přesvědčen, že nejlépe znějí třeba jen s pianem. Bývají z toho vzájemné šoky...

Patrně nejznámější tvou produkcí je loňské album Anny K. Nebe. V živém provedení její kapela hrála docela ostrý bigbít a zvuk desky vzbudil překvapení. Ty jsi před přijetím nabídky byl na jejím koncertě?

Přiznám se, že ne. Ale tam bylo jasné ,zadání': moderní popmusic v podání rockově orientované zpěvačky. Anna K. měla před nahráváním rozdílný koncertní repertoár, než se potom objevil na desce - hrála i spoustu coververzí. Na album jsme vybrali většinou novější písničky Tomáše Varteckého, které předtím s kapelou živě nehrála. To je taky jeden z důvodů rozdílu mezi její dřívější koncertní podobou a deskou. Práce se sólovým interpretem je vždycky jednodušší, protože tam stojí na prvním místě samotné písničky, které většinou bývají od různých autorů, a album už od podstaty může být pestřejší. U kompaktní kapely je to složitější o to, že se z ní producent musí ve studiu snažit vymáčknout to nejsilnější a nejspecifičtější, co z ní ,jde' jako z celku.

Nelitoval jsi v souvislosti s Nebem pří udílení cen Akademie populární hudby, že se nehlasovalo v kategorii Producent roku?

Spíš mě to překvapilo. Kdyby Nebe zvítězilo v kategorii Deska roku, kam bylo nominováno, bral bych to jako ocenění všech, kteří se na něm podíleli. Ale úplně nejvíc by se mě týkalo, kdyby se do nominací dostala deska EOST. Proto jsem měl radost, že In Dust 3 zvolili za album loňského roku čtenáři časopisu Rock & Popu. To je totiž mnohem cennější - jsou to lidi, kteří si museli koupit časopis, vystřihnout hlasovací lístek, nalepit známku a napsat tam desku, kterou si opravdu koupili. Akademici jsou naopak v hudbě zainteresovaní, desky dostávají zadarmo, a jelikož se s jejich vkusem neztotožňuji, nemůže mě potěšit ani zklamat, jak hlasují.

Spoluprací s Annou K. jsi se dostal do širokého povědomí hudební branže. Slyšel jsem, že na tebe potom sháněli kontakt manažeři těch nejneuvěřitelnějších ,umělců'. Chtěl ses vůbec do téhle pozice dostat?

To je to nejsložitější - poděkovat a vysvětlit jim, že nejseš a ani nechceš být popový producent. Ale já už jsem si na takové omyly zvykl - ostatně už v době, kdy jsem hrál v Šeptej, si mě spousta lidí spojovala s filmem nebo s kapelou Colorfactory. Pro mě je a bude vždycky nejdůležitější Extáze. Spousta lidí si myslí, že chceme být úspěšná popová kapela, jen nevíme jak na to nebo to neumíme. Bývá těžké jim vysvětlit, že se nesnažíme být nejhranější interpret na rádiu Impuls...