Ještě mu není třicet, a přitom se mu povedlo něco, po čem u nás toužily generace muzikantů. Atakovat přední příčky britské hitparády. Podařilo se mu pobláznit hlavy mnoha dívkám. Může za to jeho kapela The Ecstasy of St. Theresa a zcela jistě hlavní role v Ondříčkově filmu Šeptej.

ZE SLAVIE DO SLAVIE

Bylo nebylo. Jeden provinční fotograf z NDR se ocitl v tehdejším ČSSR, aby tam pořídil reportáž Ze země přátel (nebo něco v tom duchu) a při té příležitosti potkal krásné české děvče (jiné u nás ani potkat nemohl). Slovo dalo slovo, a naši dva mladí se do sebe zamilovali. Když ani po dvouleté známosti jejich zamilovanost nepolevovala, řekli si, že se vezmou a přestěhovali se do tehdejší NDR. Za nějaký čas se jim narodil syn Gerd a dva roky po něm i náš Honza. Maminka chtěla, aby se jmenoval Petr, tatínek Jan. A protože je neměl kdo rozsoudit, dali mu jméno Jan - Petr. Když si ale šel chlapec u nás v patnácti pro občanku, namítli tehdejší úředníci (až mu z toho zalehlo v uších), že v socialistickém Československu se dvě jména nenosí. To by tak hrálo! Aby si vybral. Tak se stal Janem. Od 90. let si k Janovi přidal alespoň P. "První vzpomínku mám ještě z Německa, kde jsme bydleli v paneláku, já koukal z okna a uviděl jsem přijíždět tátu. A jak jsem to chtěl mamince rychle říct, utíkal jsem do kuchyně, zakopl o práh a spadl na pusu." Ale nebojte se, máme i veselejší historky. V Honzových dvou letech se rodina přestěhovala do Prahy. Maminka pracovala v jednom stavebním podniku jako úřednice, táta se tam stal řidičem. Samotného by mě zajímalo, jak spolu doma komunikovali. "V hovoru používáme spoustu slov z němčiny nebo plynule přeskakujeme z jedné řeči do druhé. Tím, že už teď nejsem s němčinou příliš ve styku (oba rodiče v důchodu střídavě žijí v Německu a v Česku; bratr Gerd má německý pas - prý kvůli vojně - a je v Německu učitelem hry na kytaru, pozn. aut.), plete se mi občas s angličtinou, kterou už mluvím líp. Mimochodem anglicky jsem se naučil díky písničkám a filmům s titulky." Ale jestli si myslíte, že dětství prožil náš Honza s kytarou v ruce, tak se mýlíte. Proběhal ho za balonem. A šlo mu to tak dobře, že to jeden čas vypadalo na kariéru fotbalisty. "Ke sportu mě přivedl můj český dědeček, který byl sparťan, hrál fotbal a boxoval." Honza ale neměl moc rád rudou barvu a táhlo ho to k sešívanému dresu. "Když jsem přišel na průmyslovku, začal jsem se víc než fotbalové Slavii věnovat kavárně Slavii. Rozhodující pro mě tehdy bylo, když jsme s kamarády utekli z bramborové brigády, abychom viděli v Gongu komponovaný pořad o anglické hudební scéně, který vedl hudební publicista, pan Cafourek. Ten pátek jsme slyšeli poprvé skupinu Smiths, a když jsme pak jeli v noci stopem zpátky, shodli jsme se na tom, že je to přesně muzika, která nás zajímá, a že postavíme kapelu."

Z RADIA 1 DO BBC

Ta první se jmenovala Nocturne a Honza (tehdy mu bylo šestnáct) v ní zpíval a hrál na kytaru. "Uměl jsem dva akordy, ale myslím, že bylo správné, že jsme s tím šli hned na veřejnost. Lidi už vám dali sami najevo, jestli jo, nebo ne." Časem Honzovi došlo, že bude lepší, když přesedlá na komponování a kytaru a najde pro kapelu zpěvačku. Kromě ní přišel i s novým názvem. The Ecstasy of St. Theresa. "Změnou jména a příchodem Ireny jsme si najednou v muzice víc dovolovali, víc jsme do toho řezali a experimentovali. Po bazarech jsme nakupovali staré klávesy, abychom obohatili zvuk." Pak vyrobili demosnímky a odnesli je do Rádia 1. Reakce posluchačů byla téměř okamžitá. "Když jsme viděli, že se naše muzika líbí, půjčili jsme si nějaké peníze, pronajali studio a profesionálně nahráli čtyři písničky. Nahrávky jsme odvezli do Loděnic, aby nám z nich vyrobili patnáct set kusů propagačních vinylových EP desek. A protože jsme byli extravagantní kapela, tak ne černých, ale bílých! Desce jsme dali název Pigment (1991) a rozeslali ji kam se dalo." Také si vzpomněli, že když hovořil publicista Cafourek o kapelách, které se jim líbily, téměř vždy padalo i jméno diskžokeje Johna Peela, jenž měl na rozhlasové stanici BBC pořad o alternativní hudební scéně. Poslali jeden kousek i jemu (kapela zpívá od první desky anglicky). Nějaký čas se nic nedělo, až se k nim doneslo, že se jejich písničky hrajou, považte, na stanici BBC (BBC World Service je slyšet i u nás) . "Byli jsme v šoku. Okamžitě se ozvaly tři naše firmy, že by s námi chtěly podepsat smlouvu. Plácli jsme si s Reflexem a vydali u nich album Susurrate (1992). Taky jsme ho poslali do Londýna. Za nějaký čas mi někdo z vydavatelství říkal: Před pár dny se tady po tobě sháněl nějakej DJ, Angličan, ale nebyl jsi doma, tak zase odjel. - A nejmenoval se John Peel? , jen tak jsem plácnul. Jo, to je ono. Šok číslo dvě! Sám velký Peel přijel až sem a já někde courám. Naštěstí nechal spojení na sekretářku do BBC. Poslali jsme mu fax, že nás mrzí, že jsme se nesešli, a on nás obratem pozval na natáčení svého rozhlasového session, které bylo díky němu velmi prestižní."

Z TOP 20 DO REALITY

První koncertování na britských ostrovech už kapela absolvovala o dva roky dříve, takže jen oprášila kontakty a při příležitosti Peelova session si domluvila dalších pár vystoupení. Na rozhlasových vlnách se Extáze líbila. Následoval návrh smlouvy od malé, ale úspěšné firmy Go!Disc. Ta vydala Extázi napřed CD z jejího vystoupení v Peelově pořadu - Fluidtrance Centauri (1993), později ještě Free-D (1994) a Astrala Vista (1995). "Abychom byli po ruce, přestěhovali jsme se do Anglie." V té době zdolávaly jejich písně přední příčky tamní TOP 20 (bodovali se všemi třemi CD; v albech se s Free-D vyšplhali až na 12. místo, v singlech byli dokonce sedmí! - pro zajímavost, v té době se cédéčka Astrala Vista prodalo v Česku pět set kusů! ) "Ze začátku to šlo. Nakupovali jsme nástroje, poznávali anglickou hudební scénu... V pětadevadesátém se ale prohloubily naše rozdílné názory na otázku: koncertovat, či ne do takové míry, až se basák a bubeník vrátili do Čech. V Anglii jsem zůstal jen já a zpěvačka, která se tam později vdala. Tehdy přišla další rána. Firmu Go!Disc požral kolos PolyGram. Rozhodl jsem se také vrátit s tím, že se pustím do přípravy nového alba. Rok jsem posílal na PolyGram demosnímky, než jsem pochopil, že tahle společnost o alternativní muziku nestojí a čeká, až začneme produkovat pop music. Díky smlouvě byla Extáze de facto mrtvá kapela. Za drahé peníze jsem najal právníka, aby nás z ní vyvázal. Bylo to hodně těžké, ale povedlo se." Zatímco Extáze stála, živil se náš Honza muzikou pro reklamy a produkováním nejrůznějších alb (Nebe je rudý - Načeva, Potichu a Seance - Priessnitz, Here We Are - Here, Toreadorská otázka - Tata Bojs a Podzim - Decline). "Pak nás s kamarádama ze skupiny Sebastians napadlo nahrát písničky, který jsme znali od Colina Stuarta, který žije v Praze. Zdály se nám skvělý a pocházely z jeho už zaniklé americké kapely Colorfactory." Chlapci obnovili název i písně, absolvovali pár koncertů a v roce 1996 vydali CD.

OD KYTARY K FILMU A ZPĚT

Pak si Honzu doslova vyhlédl režisér David Ondříček pro hlavní roli ve filmu Šeptej (později se mu svěřil, že ho pozoroval už dřív v kavárně Slavia, a když začal psát scénář, předem věděl, že roli Filipa nabídne jemu). "Měl jsem ze svého výkonu hrozné pocity. Připadalo mi, jako bych byl hráčem symfonického orchestru. Všichni kolem to uměli, jen já byl nemožný. Měl jsem takové deprese, že jsem to chtěl v průběhu natáčení několikrát vzdát." Film byl výpovědí mladé generace a Honzův obličej se stal díky němu všeobecně známý. Tehdy se zařekl, že už se před kameru nepostaví. Ale neuplynulo ani tolik vody, kolik spadne listí do královského potoka, a Honzík už stál před kamerou zase. "Oslovil mě jeden z nezávislých amerických režisérů, Rafael Zielinski, že tu chce natočit film Bohemians. Souhlasil jsem, protože to nebyla tak velká role a měla se mnou účinkovat i kapela. Současně jsem dostal nabídku na muziku k tomu filmu. A to mě lákalo. Film se roztočil, ale brzo došly peníze a spadla klec. Tak už to někdy u nezávislých filmů (ale nejen u nich) chodívá." V sedmadevadesátém přišla do Extáze nová zpěvačka. Kateřina Winterová. První vystoupení měli v Divadle Archa. O rok později už koncertovali na festivalu CMJ v New Yorku, kde se potkali s takovými hvězdami, jako je John McLaughlin (s Janem Hammerem a kolegy z Mahavishnu Orchestra jsou bráni jako zakladatelé jazzrocku) a David Gilmour z Pink Floyd. "V New Yorku jsme zažili hezkou příhodu, kdy za námi přijeli dva naši fanoušci - dvojčata. Už během vystoupení jsem si všiml, jak stojí v první řadě a tisknou v ruce naše cédéčka. Bylo to milé, protože se kvůli nám vlekli přes celou Ameriku až ze San Franciska. To je výhoda mezinárodní distribuce. Vaše cédéčka se dají koupit kdekoli na světě. Díky tomu nám píšou lidi až z Thajska, Hongkongu a Brazílie." Mimochodem Honzovu muziku můžete slyšet i na internetu. V roce 1999 potěšila Extáze po čtyřech letech sebe i diskofily albem In Dust 3, které už zase vydali u nás. Kromě toho napsal Honza scénickou hudbu pro Divadlo Komedie do hry Sen noci svatojanské a nedávno dokončil muziku k dalšímu Ondříčkovu filmu Samotáři. Jestli se mu ovšem podaří navázat na famózní zahraniční úspěchy, ukáže až budoucnost.

NECHCI BÝT ZOMBIE!

A jakýpak je náš Honzík v soukromí? "Už po vydání první desky nás občas někdo poznal v tramvaji a filmem Šeptej se to ještě umocnilo. S tím musí muzikant počítat a měl by to brát v klidu. Je to svým způsobem fajn, ale nic to neznamená. Horší je, když vám zvoní u dveří holky. Ale nestěžuju si." Honza o sobě tvrdí, že není do větru. "Nikdy jsem nebyl na krátký vztahy. První trval šest let, další rok a současný už rok a půl." Se zpěvačkou nikdy nechodil, nedělalo by to dobrotu. Podruhé už je ale jeho partnerkou herečka. "Spíš to vypovídá o tom, že se pohybuju v tomhle uzavřeném světě, kde se nemám možnost potkat třeba s úřednicí nebo psycholožkou." Když byl mladší, prohlásil něco ve stejném duchu jako kdysi Beatles: "Nevěřím lidem nad třicet let!" V červnu mu bude devětadvacet, třicítka klepe na dveře. "Když vidím svoji oblíbenou kapelu The Cure jako čtyřicátníky na jevišti s namalovanými rty, přijdou mi směšní. A to nemluvím o Rolling Stones. Měli by vystupovat s Gottem! Myslím, že u mě, který koncerty nikdy nepreferoval, bude směřovat vývoj spíš ke studiové práci a producentství." Bude to znít jako fráze, ale Honza,se uměl objevit ve správný čas na správném místě. Pohádka je zvolna u konce, i když právě teď náš milý hrdina zápasí s draky v pohádce úplně jiné. Držme mu palce, aby v ní dopadl stejně dobře jako v té naší. Bude to dobře jak pro něj, tak i pro tuhle zemičku. Třeba se znova začne říkat: "Co Čech, to muzikant."