český a slovenský rock & pop 90. let ve vzpomínkách, citátech a souvislostech

Část první - Děti rostou a prospívají

Nápad na sepsání následujícího příběhu - neboť dění okolo tzv. kytarovek vnímám jako jeden z nejzajímavějších příběhů, který dějiny českého rocku znají - nosím v hlavě od doby, kdy probíhalo jeho závěrečné dějství. Uchovával jsem si ho pro seriál, jehož desáté pokračování čtete, a sledoval, jak jeho hrdinové buď mizí v zapomnění, nebo zapomínají na svou úlohu v něm. Definitivně mi dodalo, když si kolegové z časopisu s billboardy vymysleli svého Mardošu. Jedna z nejvýraznějších figur následující historie ve finále svého úvodního sloupce na rozličná témata napsala: "A nikdy nevěřte tomu, co si přečtete v novinách. I kdybych to říkal já." Přišel čas, řekl jsem si.

Ten příběh je výjimečný, a nejen v kontextu devadesátých let. Protože pražská indie scéna první poloviny 90. let ('kytarovky' je zástupný terminus technicus pro totéž, ale to si starší ročníky jistě pamatují... leč popořadě. Za prvé: byla první scénou/subkulturou, která měla možnost bezprostředního kontaktu se světem, bez informační bariéry, včetně možnosti vycestovat a hrát venku (viz minulý díl Pouště a pralesa). Za druhé: byla první porevoluční scénou, která jen s minimálním zpožděním - oproti předchůdcům - zareagovala na podněty světového rockového dění. Jako první měla k dispozici zázemí srovnatelné se světem - prostor ve specializovaných časopisech, alespoň na území centra dění, specializované rádio, možnost předvést se v televizi, o klubech nemluvě. Jako první v podstatě negovala to, co v českém rocku vzniklo před ní, nevázala se na nic předešlého; když si kolega Korál dovolil vidět věci v souvislostech a v R&P 7/93 nadhodit, že vidí spojnici mezi českou novou vlnou a právě indie kytarovkami, někteří hrdinové tohoto dílu mu poslali protestní list. A poslední důvod: některé její význačné osobnosti se dokázaly prosadit v zahraničí - opět odkazuji na předešlý díl seriálu - a někteří protagonisté hrají na konci desetiletí význačnou úlohu v celém českém popkulturním polosvětě.

Před začátkem je třeba říci si pravidla hry. Představte si, že nikdo z protagonistů tohoto dílu už nežije a jediná svědectví, z nichž Lze příběh rekonstruovat, jsou rozeseta v dobovém tisku. To - a jejich hudba - je jediné, co po nich zbylo. Pokud některého z hrdinů ta představa vyděsí, jsem potěšen: pozdě bycha honit, hochu.

A protože, jak jsem výše uvedl, nemá příběh na české popmuzikální scéně obdoby, věnujme mu větší pozornost než zvoleným tématům obvykle věnujeme a dovolme si zákruty a prodlení u podrobností. Neboť nic by nemělo být zapomenuto a nikdo by neměl být zapomenut, ať už třeba jako hrdina, nebo jako veselá postavička. Třeba. Nebo taky ne.

Město toto medovinou oplývá

První indicii najdeme v některém z Rock & Popů na přelomu léta a podzimu 1991. V předobrazu dnešního Pelmelu objevíme fotografii tří hochů a jedné dívky - s popiskem, který dává na vědomí, že tito mladí lidé to možná někam dotáhnou a že už teď pro to něco dělají.

Na podzim už jich byla plná Praha. (Nelze nevzpomenout dobového výroku drsného muže Bezra, jenž dle kolegy Hartmana, kráčeje na jejich koncert, vzkypěl v ten čas poetickou náladou: "Poslední dobou mám pocit, že se všude kolem snáší jeji duch, sedá si na Prahu, mně za krk, a to jsem ji ještě vůbec neslyšel,"pravil o té čtyřce.) Začal se kolem nich formovat malý kult a někteří zainteresovaní jim začali přisuzovat velkou budoucnost. „Jsou průvanem do naší zatuchlé klubové scény,“ jásá Eduard Svítivý v UNI 3/91.

„Věčně s obdivem civět do tváří Čertů, Hlavsů a Topolů, těchto zbožněných mučedníků, po mně nechtějte. Nová doba si žádá nové tváře, objevy, čerstvou krev do oběhu... jsou větrem, neřkuli fujavicí, která protáhne komíny zanesené sazemi.“

Moclipak víte, o kom je řeč? Ale jistě, o Ecstasy Of St. Theresa, pravděpodobně první skupině, která do Čech zatáhla stěny a vazby tehdejší rockové Británie; v době, kdy tu o nějakých Pale Saints či Ride vědělo pět a půl člověka. A ne-li první, pak nejvýraznější. Její kořeny ležely v podzemních prostorách strahovských vysokoškolských klubů, kolem skupin Modrý tanky, Nocturne a Couchette - strahovská scéna se tomu jeden čas říkalo. Na 'sedmičce' si konečně trio Muchow-Wegner-Gregar se zpěvačkou Irnou Libowitz odbude premiéru, už s klíčovou osobou manažera Reného Breily z byvší agentury Mrs. Levi Banah za zády. Když 16. 9. 1991 pokřtí v Rock Café, s následným večírkem v památném 'Mamáči', vlastním nákladem vydané EP Pigment, mají za sebou údajně třináct koncertů - a kolik z nich proběhlo v zahraničí, jsem zmiňoval v minulém dílu. Tři týdny poté odehraje Ecstasy koncert v kostele sv. Ducha, který aspiruje na to stát se malou českou legendou, obdobou punkového festivalu v londýnském 100 Clubu na podzim 1976.

Po Novém roce v zemi pokropené medovým deštěm (legenda praví, že právě na stejnojmenné skladbě z Pigmentu uletěl věhlasný John Peel a kolo dějin se zase pohnulo o kus dál) pozvolna klíčí první semínka. Situace je velmi příznivá: Radio 1 se dává do služeb nové hudbě, do časopisů přicházejí budoucí vášniví apologeti té scény, kteří s vervou a zaslepeností příslušnou věku budou velebit a velebit a velebit... A tak se v oněch listech setkáme s články o kapelách, jejichž členové v prkenných pózách, svěšené hlavy mezi rameny hledí na svou obuv, potažmo seskládáni do kruhu, hlavami k sobe nastavují tvář objektivu zabírajícímu je z ptačí perspektivy. Připomeňme si ta jména. Od podzimu 1991 hraje Paloma Smash (se žlutým psem Františkem Kotvou na postu manažera), v tutéž dobu se sejde i zárodek mysteriózních Auto Da Fé s opravdickým Angličanem v čele (to byla zvláštní kapela, jejíž koncerty byste spočítali na prstech ruky; ale když už zahráli, stával se třeba jistý mladý apologeta z Rock & Popu lyrickým. "Lehce jsem se dotýkal rozmazaných tónů, rozpouštěl se v šumění mléčné dráhy a brumlavá basa vše zabarvovala do okrového odstínu," básnil v próze.) Z krapet odtažitých Levi Banah přešel na přelomu let 91/92 jistý pan Pelán k pánům Lipertovi a Čechtickému, z čehož vznikl základ Sebastians. Den po Mikuláši 1991 se na Deltě, před Vášovým Ananas Beatem (jak absurdní!), představí skupina obdivovatelů Jesus and Mary Chain s neméně absurdním názvem The Hyena Family In Psychogarden. Ale největší jasněnkou toho dorostu jeví se být Naked Souls. Už na jaře 1992 je jim prorokována role korunních princů za královnou Extází, jak dokládá jeden z nejvydařenějších výroků kol. Dědka, tehdy snad nejvýznačnějšího propagátora scény, na dané téma. „NESNÁŠÍM VŠECHNY TY NEJLEPŠÍ KAPELY NA SVĚTĚ, ALE FAKT MILUJU THE NAKED SOULS, NEJLEPŠÍ KAPELU NA SVĚTĚ!!!“

Je to ještě takřka výhradně pražská záležitost. Jedinou výjimku tvoří vyškovská skupina, kterou si na konci roku 1991 pozvaly formace Ecstasy Of St, Theresa a Naked Souls kolegiálně do Bunkru a Here pak mezí kytarovkami dlouho hráli úlohu bílé mimopražské vrány. Na venkově, kam se ještě nedostalo evangelium z Londýna či Manchesteru (který pozvolna začíná též přicházet v Čechách do obliby), se často stává, že „lidi, co v tom ještě moc nejsou, tak ty nasaděj ruce na uši a makaj z klubu ven.“(Jiří Novák, Naked Souls). Přesto lze s potěšením konstatovat, že „jsou města, kde je vidět, že lidi poslouchaj ty anglický kapely.“ (Milan Šíp, dtto). Po takových prohlášeních musí venkov své učitele z Velké Prahy milovat - a to se s nimi ještě nesetkal face to face. (Pamatuji, jak o rok později přijeli přátelé z jedné plzeňské kapely z Bunkru, kde měli hrát před jakýmisi Iry. A protože Irové nepřijeli, nahradila je žádaná Hyena Family, která udělila křupánkům takovou lekci z kolegiality, že hoši ještě dlouho litovali, že arogantní pražské hvězdy neztloukli, jak plánovali.)

Vlajková loď scény svým stíhačům na jaře 1992 odplula o několik námořních mil, když podlehla společnosti Reflex Records a vydala u ní LP Susurrate (produkuje jej Angličan Colin Stuart, později šedá eminence celé scény, od Ecstasy přes Here až k Colorfactory), svého druhu programové prohlášení. Událost. Recenzenti vynalézají klíčový výraz pro popis čehokoli, co se na scéně šustne; zní ZASNĚNÝ. A v podstatě souvisle se titíž mazlí se slůvkem progresivní, dlouho let před tím, než hrátky s tímto přídavným jménem dovedou apologeti taneční scény ad absurdum (jeden z největších propagátorů scény, který na podzim 1991 psal o fujavicích, provádí o tři roky později alibistický úkrok: „Z tehdy už notně vyčerpané noise-feedbackové scény už nešlo více vydolovat...“). Scéna je ustavena (v květnu 1992 dojde na Štvanici k festivalu stylově spřízněných kapel se stylovým názvem Guitar Feedback). Kromě většiny dříve zmíněných na něm zaregistrujeme treba Honey Bunny, z nichž se posléze vyklubou stejně bezvýznamní Meadow.

Nejkrásnější sen

Dva dni po letním slunovratu křtí Ecstasy zmíněné LP a vyráží na misijní turné po Čechách. V Reflex Records, krátce před jejich požráním Monitorem, se pak nechají slyšet, že se Susurrate a vůdčí kytarovkou vůbec se firma hodně spálila - první signál toho, že z Prahy nikdy žádný Londýn nebude. Ale v létě 1992 ještě všichni hýří sebevědomím. Tři dni před jeho koncem vyjde první číslo časopisu Point 91,9, který vypadá, že by se mohl scéně stát hlásnou troubou - mimochodem, neměl byste někdo jedno navíc? -, ale už v květnu jsme mluvili o jeho rychlém konci. Na začátku roku následujícího mediální zaštítění posílil televizní magazín stejného názvu (viz březnový díl seriálu), kde bylo začasté vidět mladé pozéry, jak s hlavou skloněnou k špičkám mokasínů mumlají nesmírná moudra, poštíváni jsouce diblíkovskou K.K.

V elitním sboru se stále více prosazovali hošíci, kteří pod rumunskou vlajkou hráli místo vazeb a stěn skočné, šarlatánské písničky a koncerty zdobili písničkami z filmu Ať žijí duchové. Referát z akce uzavírající legendární prostory pod Stalinovým pomníkem konstatuje: "Ještě před časem se nad Prahou vznášel medový déšť... jenže v současnosti se po ulicích toulá tolik rumunských skřítků, že jeden neví." (Sám pro sebe měl referent jasno. "Snad sám vzduch se kolem chvěje a... a zpívá!" blouznil po vystoupení Ecstasy). Sebastians tam vystoupili s pozměněnou sestavou a se smlouvou na desku u firmy Bonton Music v kapse. Na konci roku je pak jejich vášnivý ctitel J. D. pasoval na skupinu, která má našlápnuto rozbourat Lucernu. Kousek za nimi poskakovala Hyena Family. Vítězové minule zmíněného Beatfestu ("Beatfest jsme vyhráli levou zadní... taky jsme se dohodli, že ten Beatfest byla zkurvená akce, ale Reading nebo Glastonbury jsou pro nás ideální festivaly," prsili se hoši), taktéž s lehce překopanou sestavou, natočili demáč, který jeho recenzent v čerstvě zřízené rubrice Rock & Popu Indies zuřivě podhazoval nějaké 'progresivni firmě jako veledílo. Zasloužilí Naked Souls, v té době údajně velmi oblíbení u 'Prágpoustů', pražských Amíků, odjeli s novou rytmikou (stará posílila Auto Da Fé, kteří však odehráli na jaře 1993 pár koncertů a šli do kopru) do Švýcar, kde předskakovali New Fast Automatic Daffodils a v roce 1993 vydali EP Two And One (na počátku října kolem nich šmejdili hoši z Bontonu, leč bezvýsledně). Here ruší námluvy s labelem Legend a padají si do náruče s Indies, což je vzhledem k tehdejšímu profilu firmy označeno za velkou senzací. A objevují se nová jména: na památném vánočním koncertu Sebastians v Bunkru předskakují Tom Is My Sugar, zrovna se dávají dohromady Teen Love Sex Doll i Plout, potažmo Moving Holiday (s čelným propagátorem scény, jehož památné výroky zde máme tu čest prezentovat, prvních pět měsíců na postu baskytaristy).

V rozpuku jara 1993 se pražské kytarovky zastaví na horizontu svého počínání. Za prvé: vlajková lod, kvůli které se do Prahy na podzim 1992 přiřítil sám svatý John Peel (aby se s Ecstasy minul), jede do Anglie a v lednu milostivého roku 1993 natáčí John Peel Session. Když se EP o třech písních dostane do českých rukou a uší a majitelé těchto o něm referují, stane se v dějinách časopisu Rock & Pop bezprecedentní jev: deska dostane pět a půl hvězdičky z pěti, podepřena výroky typu: "Je to z pavučin utkaná krása, která si žádá plného vnímání, oproštěné mysli a zakletého stavu." Takové poezie!

A za druhé se dva dny před jarní rovnodenností třiadevadesátého roku objeví takový pán bidlovité postavy, pro širokou rodinu lidu, který se dívá na televizi, důležitý asi jako Vanessa Warvick pro metalisty (já měl stejně nejradši Rebeccu de Ruvo). Jmenuje se Paul King a přijel do Prahy se štábem svého pořadu 120 minut popatřit, co se děje. Dva dni pobíhal po Praze v 'saku s pruhami' (po vzoru kalhotek s kapsami) a v klubu Bunkr zhlédl pět kapel, vyvolených co špička místní kytarové scény, Naked Souls, Ecstasy a Sebastians byli celkem bez debaty. Toyen generačně jako by do téhle party nepatřili; ale MTV na jejich zařazení bazírovalo, jejich kytarista Ivo Heger - dva měsíce před Bunkrem Toyen opustil - produkoval doposud vydané (obě dvě) desky, na nichž se scéna prezentovala, a album Last Free Swans! z podzimu 1992 se ke scéně zvukem hlásilo - nehledě na to, že hledání 'nového kytarového popu' už měli nějak za sebou. Support Lesbiens už byli diskutabilnější. Ke scéně nepatřili, stylově byli jinde, první signál crossoverové a grungeové vlny, která co nevidět zavalí malé kytarovkářské královstvíčko. Když si ale uvědomíme, že za 'Supportama' stál bývalý velký bratr velkých manažerských schopností Breila, v té době engagementovaný v zásadním klubu U Zoufalců, je nám už leccos jasnější. Znamení byla napsána na zdech.

Ale zatím je každý přehlíží, všichni jsou mladí a klidní. Jen 'nejlepší kapela na světě' nám trochu zaostává: "Mám z nich pocit kapely, která někdy od podzima 1991, kdy začínali, stojí pořád na jednom místě... co naplat, Times They're A - Changin', a pokud z této, podle mého neschopnosti, někdo dělá přednost, jímá mě akorát lítost..." pozastavuje se nad jejich výkonem apologeta. Ale nevadí; pořád jsou přece ještě in.

Příště: zrodila se hvězda? Kdepak! Kdo si nekoupí sampler, jako by nebyl. Vesmír je daleko, definitivní verze neexistuje, ale zapomenout na vás mohou během měsíce nebo dvou... a jiné poučné historie.