Jan P. Muchow, autor muziky k Samotářům, objevuje dokonalost v nedokonalosti

Neoddělitelnou součástí nového snímku Davida Ondříčka Samotáři se stala hudba, o kterou se postaral už renomovaný skladatel a producent Jan P. Muchow (28). Na soundtracku jsou zařazeny jeho původní písničky (např. Lucky Boy) a skladby skupin Ecstasy of St. Theresa, Morcheeba, Moloko, Ohm Square či Colorfactory, ale i řada oblíbených dialogů z filmu. Jan P. Muchow složil hudbu také k Ondříčkově prvotině Šeptej. O druhé spolupráci s tímto režisérem říká:

Dával mi číst už první verze scénáře, takže jsem byl u Samotářů od úplného začátku. Nejdřív na mě látka dýchala atmosférou Směšných lásek od Milana Kundery, ale v konečné podobě podle mě už vůbec není. Domluvili jsme se na tom, že si příběh říká spíš o písničkový soundtrack, neboť se převážně odehrává v prostředí, kde se poslouchají písničky. Speciálně pro tento film jich vzniklo šest a scénickou hudbu jsem naopak dělal až po finálním střihu, abych akcentoval některé situace nebo herecké akce. Šlo mi o dosažení určitého souladu s obrazem. Nechtěl jsem předvádět, že bych uměl napsat třeba něco pro hoboj a ono to tam vůbec nesedlo. Prostě jsem chtěl udělat muziku ve stylu toho filmu.

Kam podle vás nyní směřuje filmová hudba?

Myslím si, že se na plátno častěji dostává současnost, která je vzdálená tradičnímu chápání symfonické filmové hudby. Třeba v nynějším hitu Pláž poslouchá skupina mladých taneční hudbu a byla by blbost cpát jim tam smyčce. Nyní dost často vychází k jednomu filmu dva soundtracky: na jednom jsou písničky a na druhém scénická hudba. Doufám, že standardní, symfonická složka přetrvá dál. Smyčce a vůbec akustické nástroje se snadněji smíchají s dialogem, zatímco rocková muzika musí být potlačena až na samotný práh slyšitelnosti, aby bylo rozumět dialogu.

Vaše hudební aktivity se ovšem netýkají jen filmu. Čemu se kromě toho ještě věnujete?

Stabilně hraji ve skupině Ecstasy, a to je pro mě nejdůležitější. Osciluji od kytary k sampleru, od baskytary ke klávesám. Na bicí moc neumím, tak si je programuji. Na pódiu nejčastěji střídám normální a elektrickou kytaru. Skládám jak pro kapelu, tak pro nějaké obrázky, produkuji kapely ve studiu nebo remixuju písničky, taky jsem režíroval nějaké videoklipy, píšu texty. Takže se nebráním ničemu, ale když cítím, že něco dělám špatně, tak jdu raději od toho.

Provází vás muzika už od mládí?

Deset let jsem hrál závodně kopanou, ale někdy v šestnácti sedmnácti letech převážil vztah k hudbě a sportu jsem nechal. Asi mě přilákaly nynější technické možnosti. Aniž by člověk zvládal nástroj, tak si jej dneska může naprogramovat přesně podle svých představ. Jako já ty bicí. Taková cesta je snazší a rychlejší než někomu vysvětlovat, jak to má hrát, a on vám pak stejně nutí svoji podobu.

Kdy jste začal skládat?

V okamžiku, kdy jsem sáhl po kytaře. Nikdy jsem nechápal, že někoho baví hrát převzaté písničky. Nenapadlo mě studovat, jak někdo skládá. Nic mi to neříkalo a ze začátku jsem tomu vůbec nerozuměl. Dneska třeba chápu, že fotograf zkoumá někoho, koho má rád, a malíři se učí podle klasiků. V muzice mě to však nepřitahovalo, takže jak jsem vzal kytaru poprvé do ruky a uměl dva akordy, hned jsem na ně udělal písničku. Patrně jde o nedostatek soudnosti, ale je to tak.

Představoval jsem si, že je nejdřív potřeba zvládnout základy řemesla.

Asi by se tak mělo postupovat, ale já to tak nevnímám. Své oblíbené autory a kapely považuji za dokonalé právě v tom, jak je jejich projev nedokonalý. Pro mě je důležitější spodní proud, charisma písničky či to, co s ní cítím, než nějaké brilantní sólo, které ještě nikdo nikdy nezahrál. Takové dostihy patří podle mého soudu třeba do sportu, ale ne do skládání.

Máte nějaké hudební vzory?

Pro mě jsou třeba filmy a literatura stejně podstatné jako nějaká hudba. V muzice se pak projeví všechno, co uvízne v podvědomí a o čem sním. Za velice důležité považuji zejména své setkání s knížkami Milana Kundery. Samozřejmě i proto, že nebyly tak snadno dostupné, ale tím víc mě zasáhly. Jejich autora beru jako génia se vším všudy, i s jeho nepřístupností a jakoby antivztahem k veřejnosti, který zároveň chápu a je mi to líto. Patří k zásadním osobnostem v mém životě.

K lidem, kteří jsou zahloubáni do svého oboru a nevidí kolem sebe nic jiného, tedy zřejmě nepatříte.

Taky to nemám rád, protože tím si člověk sám vytyčuje omezený obzor. V Čechách bývalo dříve zakořeněné, že Honza šel do světa na zkušenou, ale komunismus tuto tradici dost zpřetrhal. Což si myslím, že teď schází i ve všeobecném rozhledu. Mně bylo v době sametové revoluce sedmnáct let, takže jsem se pak naštěstí na zkušenou vydat mohl. Byl jsem dost dlouho v Anglii, kde se nám s kapelou podařilo podepsat smlouvu a vydávat tam desky. Mohu potvrdit, že takový pobyt pomůže člověku vytvořit si potřebný odstup a zvednout oči z toho jednoho písečku.