Ecstasy Of St. Theresa vydává soubor čtyř desek

Skupina Ecstasy Of St. Theresa vystupuje sporadicky, a přesto si hlavně díky osobě Jana P. Muchowa získala pověst takřka magické formace. To o sobě může říci málo kapel vzniklých po listopadu 1989. Fenomen Extáze v první půli 90. let dokumentuje čtyřdeskový soubor 4B4. Podíleli se něm i bývalí Muchowovi spoluhráči: bubeník Petr Wegner a kytarista Jan Gregar.

"O vydání starších desek jsme přemýšleli už dřív, když se po nich začali lidi shánět. Teprve letos jsme se k tomu dokopali. Shodou okolností to vyšlo na deset let od založení skupiny," říká Gregar.

Máte v archivu ještě něco, co by se dalo vydat?

Gregar: Nic jiného nemáme, kromě pracovních mixů k albu Free-D, ale nebyl důvod je zveřejnit.

Úpravy nahrávek byly výhradně technické?

Wegner: Ano, a týkalo se to spíše prvních dvou desek Pigment a Susurrate, které nehrály, jak by měly.

Co svým nahrávkám slyšeným po tolika letech říkáte?

Gregar: Neporovnáváme je z hlediska běžného posluchače. Zajímá nás zvuk; dnes už nemáme přístroje, s kterými jsme ho tenkrát vyráběli. Proto jsme se taky rozhodli nedělat koncerty: byl by to podfuk na posluchače a navíc dřívější nahrávky bychom už ani nedokázali po technické stránce znovu vytvořit.

Dokázali byste se ještě odpíchnout ke společnému skládání, nebo jste se sobě za ty roky už příliš vzdálili?

Gregar: Oživení Extáze ve starém seskupení nemá smysl. Bylo by to matení lidí, kteří znají novou Extázi. Naše spolupráce s Honzou Muchowem je možná, ale nebude to Extáze.

Začátkem 90. let jste se dostali do britského žebříčku. Jak se to stalo?

Gregar: Šéf jedné firmy přišel na náš koncert. Nabídl smlouvu a náš singl zabodoval. Nějaká česká kapela byla najednou vysoko na britském singlovém žebříčku. Půl roku nato jsme šli do studia a nahráli úplně odlišnou desku. Měli jsme štěstí. Lidé z firmy, která se příhodně jmenovala Free Record, byli našimi fanoušky. Nešlo jim tolik o kšeft. Dobře věděli, co mají dělat.

Wegner: Nemluvili ani do podoby obalu. Byli free. Proto jsme desku pojmenovali Free-D, aby měli radost.

Jak na vás působilo prostředí studia BBC, kde jste 26. února 1993 natáčeli snímky pro diskžokeje Johna Peela?

Wegner: Nejprve nám přišel asi třímetrový fax specifikující, co všechno musíme zajistit. Natáčeli jsme na jeden zátah, naživo. To je jejich požadavek. Nahrávka zaznamená všechno, co kapela momentálně zvládne zahrát.

Gregar: Poznali jsme profesionální práci lidí ve studiu. Neexistovalo slovo "neexistuje". Byla to pro nás bomba. BBC je státní rozhlas a dělá takovéhle akce. Když jsme přivezli naši desku Pigment do lisovny v Loděnici, seděl tam osmdesátiletý inženýr a upozorňoval: Tyhle vejšky a tyhle basy uřízneme.

Na čem se Extáze, tenkrát slušně rozjetá, zasekla?

Wegner: Tři měsíce jsme spolu žili v Anglii jako rodina, v jednom domě - a lidsky to přestalo jít.

Gregar: Ale měli jsme i různé názory na muziku. Například na albu Free-D jsou věci, o které každý z nás stál, jen jsme se kvůli tomu hrozně hádali. Před vydáním alba Free-D jsme chtěli udělat koncert v Planetáriu, ale naše tehdejší zpěvačka Irna Libowitz řekla, že odchází. Den před koncertem přiletěli lidé z britské firmy i s novináři a my jim řekli, že tahle sestava se právě rozchází. Nakonec jsme se dohodli, že činnost kapely jen pozastavíme, protože jsme měli smlouvu na několik let. Každý se pak začal starat o vlastní věci a Honza Muchow kapelu obnovil jako svůj projekt.

Litujete toho?

Wegner: Ne, všechno začíná a končí. Něco jsme si užili, cosi za námi zůstalo a život jde dál.

Gregar: Kdyby to mělo vypadat tak, že budeme jenom mechanicky plnit smlouvu, tak taková práce by mě nebavila.

Hodně jste pracovali se zvukem a postavili ho na stejnou úroveň jako muziku. To tady tehdy nebylo zvykem.

Gregar: Nebyli jsme kapela, která něco nazkouší a pak to odbrnká na pódiu. Snažili jsme se víc tvořit přímo ve studiu. Hlas jsme používali jako další nástroj. Zajímalo nás hledání a prolínání zvuků. Někdy jsme skládali přímo do nahrávacího pásu. Bylo to kouzelné.