Hlavní postavou EOST vždycky byl a bude Jan Muchow, od jisté a nám neznámé doby tedy vlastně Jan P. Muchow... Těsně po dokončení desky a jejím zmasterování nám nejen o ní poskytl rozhovor právě on a přihodil také komentář k jednotlivým skladbám...

Před několika hodinami jsi dokončil nové cédéčko Ecstasy of St. Theresa a po dlouhých třech letech o sobě zase dáváš vědět s regulérní deskou. Kam tě ty tři roky zavedly? Měl jsi za tu dobu nejrůznější aktivity...

Myslím, že nejsem asi ten správný člověk, kdo by to měl posuzovat. Hodně mě dnes při masteringu překvapilo, že Dan (Václavek, zvukař a mastering inženýr, pozn. red.) prohlásil, že to je hodně sebevědomá deska. Nevím přesně, co tím myslel. V poslední době jsme s Kateřinou čím dál tím víc otráveni ze všech hudebních standardů. Proto jsme se snažili vyvarovat standardů a udělat to pro sebe zábavný a přitom se nestydět za svý názory. Snažili jsme se také, aby tam bylo co nejmíň zbytečnejch not, takže je to často takový nezahuštěný. Například In Dust 3 nám pak přišlo příliš přearanžovaný. Tentokrát jsme se toho snažili vědomě vyvarovat. Nová deska je tedy spíš minimalistická. Co mě samotného překvapilo, je to, že je tam tolik kytar. V podstatě tam není písnička, kde by nějaká kytara nebyla.

Nemůže to být ovlivněno i tím, že jste na podzim vydali CD box 4B4, což je vlastně připomínka vaší někdejší slavné kytarové minulosti?

To ne. Spíš jsme chtěli, aby každý zvuk, který tamje, byl přírodní (je tam třeba fender, smyčce nebo kontrabas), v kombinaci s uměle vytvořenými zvuky. Je to tedy kombinace přírodních zvuků a zvuků naprosto nepřirozenejch. Hodně to lupe a Dan se mě ptal při masteringu,jestli ty šumy má vyhodit, nebo je tam nechat.

Takže se nedá na základě starší desek říci, to je typický zvuk Extáze, který najdeme i na novém albu?

No, typický zvuk Extáze je v tom, že je netypický. Kdybych chtěl nějak definovat náš typickej zvuk, tak bych chtěl, aby ta definice zněla takhle, protože mi přijde, že není nic nudnějšího, než typicky znějící kapela.

Těch frází a klišé je v dnešní době asi už příliš, ale je vůbec ještě možné přijít s něčím úplně novým a převratným?

Je netvrdím, že přicházíme s něčím úplně revolučním, ale snažíme se nepodlehnout tomu, že se vyrábí nejrůznější prefabrikáty a to pak příjmout za muster toho,jak má deska znít. Někdo nahrává desky tak, že točí kytary stejně, jako je mají natočený Stouni nebo jiný oblíbený kapely. Budu radši, když si bude říkat: "To je snad blbě natočený, ne? Takhle kytary přece nemají znít." Důležitý je, že jsme to tak točili schválně, není to tak, že to hrajeme blbě a vydáváme to za přednost. Kytaru jsme nahrávali třeba tak, že jsme to snímali mikrofonem z komba a ten zvuk se mi hrozně líbil. Dan se pak divil a ptal, se přes co jsme ten zvuk točili. Přes kombo se to nedělá, ale poznáš, že to není španělka.

Já mám ale pocit, že tuhle techniku jsi už v minulosti použil, ne?

Já myslím, že jo. Dělali jsme to v dřevní Extázi, ale každopádně to je takovej ne moc často používanej zvuk. Já si osobně rád přečtu recenzi a dozvím se o tom, jaký to vlastně je. Zatím od toho nemám ten odstup. Ta písnička, která to otvírá, je velmi intimní, je tam takový vyhrávání na Fendra, do toho zvuky, který jsou rytmický, hned další písnička je zase takovej kabaret působící hrozně rozverně - je tam spousta kytar a do toho dechy a analogovej synták, kterej hraje takovou bláznivou linku na basu...

Jak vlastně vznikala tahle hudba? Byla to po všech tvých aktivitách z posledních let spíš rutina, nebo něco mimořádného?

To druhé. To je také ten problém, proč to trvalo tak dlouho. Je to něco úplně jiného. Když třeba dělám reklamní spot, tak často dostanu pod tím natočenou referenční hudbu, což je vlastně takové vodítko,jak by to přibližně chtěli. Často jsou to tedy věci, který natočíš rutinně a nemusíš nad nima příliš spekulovat. Musíš vymyslet noty, ale nemusíš už přemýšlet,jak natočit zvuk a podobně.

Co jsi vlastně dělal za reklamy, které lidi znají?

Na Telecom, jak tam zpívá ta holka. Na Kofolu nebo (dlouze přemýšlí)...

...reklama Telecom byla taková typická Muchowina.

Tam jsem dostal od režiséra pokyn, aby to znělo jako song a mělo to být takový více méně pocitový. Agentura z toho byla taky nadšená, ale taky to někdy uděláš tak, že jsi přesvědčený o tom, jak je to dobrý a oni ti řeknou, že to chtějí jinak.

Hudba Extáze byla vždy koncipována do scénických rovin. Proč?

To nevím. Možná proto, že klasický formát písničky neodpovídá naší představě o dobrý písničce. Je tam třeba skladba Good At Frost, což je taková pomalá písnička, která může znít scénicky, ale furt jsou to songy. Na ID3 jsme šli mnohem víc do kompozic a písničkama bys to mohl nazvat jen hodně vzdáleně. Tady jsme šli na to opačně. Spíš se jedná o písničkový kompozice než opačně. Rozhodně to nejsou osmi sedmi minutový kompozice, kde se občas ozve hlas. Furt je to song. Některý jsou takový, že si je můžeš zahrát na španělku u táboráku, jiný ne, ale furt to jsou písničky. Nikdy nás ale nebavil model sloka refrén sloka refrén. Vždycky jsem měl radši pomalejší věci, nebo ty, který si můžeš pustit doma a kapku vokouřit, zhasnout si a kapku vnímat tu muziku. Často ti to něco v imaginaci rozjede.

Přistupoval jsi k hudbě stejně i v dobách kytarové Extáze?

Asi jo, i když tehdy jsem byl rád, že jsem zahrál tři akordy. Jednu dobu jsme si s Pudinkem říkali, že hrajeme na kytary rychleji než ten... Piotr...

Fialkovsky z Adorable?

Ne, Fialkovsky ne, ten mě plete. Ten z Wedding Present. Ten hrál přece šíleně rychle. (o něm se tehdy tvrdilo, že je to kytarista s nejrychlejším zápěstím na světě, pozn. red.) My jsme si tedy říkali, že hrajeme ještě rychlejc. To se ale změnilo. Tehdy jsi byl ale někdo, kdo nevěděl nic moc ostatního a nevnímal muziku v širších souvislostech. Byl jsem rád, že umím dva tři akordy a že je zahraju v tempu. Teď je to jinak. Je to trošku rozvážnější. Nebo je mnohem víc odpadu. Těch deset písniček a tři předěly co na tý desce jsou je asi desetina toho, co vzniklo. Poměr odpadu je dnes mnohem větší než býval, protože to nesplňuje kritéria, který sám na sebe máš.

Jsi tedy perfekcionista?

Snažím se nebejt, protože to taky nikam nevede. Když ale po dvou měsících zjistím, že nějaká písnička už nemá takovou hodnotu, jakou by mít měla, tak v ní nepokračuju. Přesto mě to už naučilo nesmazávat starší věci. Je tam například písnička Local Distorsion, která ve finále dopadla naprosto super, ale předtím jsem ji už dvakrát vzdal, protože jsem už nevěděl, co dál s ní udělat.

Jsi někdy překvapenej, když se k těm starším věcem vracíš?

No, většinou byl ten úsudek správnej. Jak jsem ti dával ten příklad, tak to nebylo tak, že bych ji odepsal, já jen nevěděl jak s ní dál...

Zmínil jsi předtím Pudinka. Jsi s ním a třeba s Petrem ještě v kontaktu?

No jasně! Jsme furt v kontaktu. Jak jsme dělali to 4B4 a teď řešíme obal nový desky a ten bude asi dělat on. Taky jsme vyhráli Absolut Album a on bude zřejmě dělat něco okolo toho. Takže jsme spolu v kontaktu furt. S Petrem (Wegnerem, bubeníkem, pozn. red.) už míň, protože ten je už asi 4 měsíce v Indii. Hodně navštěvuje Asii a teď je už asi půl roku pryč.

Na natáčení nové desky se také podílel Dušan Neuwerth, což je dnes velmi populární producentská osobnost. Do jaké míry jsi mu dovolil zasahovat do výsledné podoby?

Já jsem právě chtěl, abych tu desku nedělal sám,jako na In Dust 3, protože jak jsme se shodli s Káčou tak nám to přišlo přeprodukovaný. Což bylo určitě způsobený tím, že jsem to dělal hlavně sám a já nemám od těch věcí takovej odstup. Na nový desce jsme pracovali více než rok a půl ne najednou, ale po kouskách o bylo přesně proto, že jsem ho poprosil o tu spolupráci. Ze začátku jsme se trochu oťukávali, protože nevěděl, kam až může zajít a myslel si, že si na to nenechám šáhnout. To však byla zbytečná obava, protože i já mám producentský zkušenosti a vím, že producent je od toho, aby do toho kecal, šahal a přicházel s nápadama. Aby řekl o nějaký písničce, že je úplně debilní a že s ní nemá smysl ztrácet čas.

A řekl to o nějaké skladbě?

Ne přímo. 0 nějaký písničce řekl, že ho moc nebaví, nebo že jí nemá co dát. Nakonec na desce není.

První singl z alba I'm Not Very Optimistic byl představen světu v rámci velký webcastu. Čí to byl nápad?

Ten nápad vzešel ze společné debaty se Sašou z Rádia i, protože tehdy byl velký zájem Angličanů z EMI vstoupit přímo do natáčení desky a Saša, když se tu informaci dozvěděl, si myslel, že to budeme natáčet v Anglií. Lákalo ho tedy to přemostění z Anglie do Prahy a přenos atmosféry z natáčení český kapely v Anglii.

Někde jsem četl, že impuls k této písničce dala Valérie z Here.

K tomu textu ano. Já jsem se s ní domluvil ještě když jsem dělal s nima desku, že by mí mohla zkusit poslat nějaké texty pro nás. Řešili jsem, jak to provedeme a nakonec jsme se dohodli, že mi pošle nějaký útržky nápadů. Asi za půl roku mi poslala mail, kde bylo asi pět rozdělanejch nápadů na texty a dopis. Všechny ty texty byly totiž poměrně smutný, ale žádnej z nich nebyl taková řacha. Napsala ale takovou průvodku, ve který vysvětlovala, proč jsou ty texty tak smutný, že má takový období a mě to hrozně zaujalo. Já jsem ty texty četl, jenže nic z toho mě nezaujalo, ale přesto jsem to zkoušel zpívat. Měl jsem to vytištěný i s tou průvodkou, ta byla na konci toho mailu a nakonec mi začaly víc fungovat asi tři slova z toho dopisu. To mě nakoplo a už to jelo. Byl to základ textu.

Nedávno ses oženil, prošlo by ti dnes doma nazvat první singl I'm Not Very Optimistic?

Na to samý se ptala tchýně hned po svatbě a říkala manželce, ať se mě zeptá, jestli mi to jde z duše. Pak, když jsem nic zlého netuše řekl, že jo, tak se mě přesně na to samý zeptala, že když se žením, proč píšu takovýhle texty.

To je jasný.

... tak jsem jí musel vysvětlit, že ta písnička je rok stará a že ne všechno člověk píše o sobě. Písničku If I Had Two Boys, kterou napsal Michal Nanoru, nepsal o sobě. Tedy nevím, předpokládám. Takových textů je tam víc, že nejsou o mě nebo o Katce.