"A ať je mír," dodala Kateřina Winterová ke své děkovné řeči. Svůj boj měla za sebou: třímala Anděla, jímž ji Akademie populární hudby ocenila jako zpěvačku roku. Ten o Irák, který měla na mysli, právě začal.

Co máte proti válce?
Prostě nesnáším násilí. A válka je hrozné násilí. Jestli se mě tím ale ptáte na politické názory, nic ze mě nedostanete.

Vyznění té proklamace, v onom andělském kontextu ojedinělé, lze ale chápat i politicky.
Nic takového v tom nebylo. Pro mě je válka stejné násilí jako týrání zvířat nebo dětí. Proto jsem proti ní. O politické stránce té věci se bavit nemůžu, protože jí nerozumím.

Nesnášíte-li násilí, měla byste v první řadě odsoudit Saddáma Husajna. To on s násilím začal. Máte jiný recept, jak ho zpacifikovat, než válkou?
To je věc, která mě, když o ní přemýšlím, trápí, protože na to neznám odpověď. Díkybohu, mohu svým navyklým pozitivním způsobem řešit jen ty drobnosti a maličkosti, se kterými se setkávám a na které stačím. Ve svém životě to mám nastavené tak, že nejdu násilím proti násilí. Tohle už je mimo.

To se pak snadno volá po míru, nemyslíte? Kdybych tu byl v roli karatele, nikoli tazatele, nazval bych to naivní nerozvážností...
To, že jsem řekla, ať je mír? Co je na tom nerozvážného? Možná je chyba v tom, že se příliš nezajímám o politiku. Na jedné straně mě to štve. Byla bych ráda, kdybych k ní měla lepší postoj. Věděla bych víc o pozadí válek. Věděla bych rozumem a ne jen pocitem, proč volím toho, a ne tamtoho.

Když už jste to nakousla, dovolím si neslušnou intimnost: koho jste volila?
Tu stranu, co je v ní Marvanová... Unii svobody.

Ona věta vytryskla spontánně, nebo jste si ji připravila předem?
Něco takového jsem říct chtěla. Původně to měl být citát z Aischyla, jenže jsem byla v tom okamžiku tak nervózní, že jsem si na něj nedokázala vzpomenout.

Nebyl v tom obsažen i pocit zmaru z toho, že zatímco někde se válčí, tady si dáváte ceny za v tu chvíli tak nepodstatnou věc, jako je pop-music?
I tohle nám s Honzou Muchowem proběhlo hlavou. Otázku, zda vůbec jít na předávání Andělů, jsme řešili ještě před vypuknutím války. Rozhodli jsme se kladně. Na místě pak vyplynula jiná: pojmout to jako účast v čistě zábavném pořadu, nebo jinak? Zvítězila možnost někoho tímhle způsobem oslovit.

V jednom rozhovoru jste se charakterizovala jako typicky socialistické dítě. Ponechme stranou, že tím by se dalo vysvětlit leccos z toho, o čem mluvíme. Kdo vám dal do vínku takovou výbavu? Rodiče?
Právě že ne. Ti se mi naopak snažili stále naznačovat, že to není zrovna ta správná cesta. To já sama tomu věřila. Pamatuju se, jak jsem si libovala, jak je skvělé, že máme léky za korunu. Za jedinou korunu můžeme být zdraví! Taky mi připadalo ohromné, že se lidi scházejí a něco společně dělají... Tedy Pionýr. Táta mi tam zakazoval chodit, a když se mu to nepovedlo úplně, přičinil se aspoň o to, že jsem tam chodila bez šátku, protože do sálu Klementa Gottwalda na šátkování mě nepustil. Zkrátka mě bolševici zmákli. Dodnes si myslím, že některé z těch věcí jako takové jsou dobré, ale byly zneužity ve jménu věcí, o kterých jsem tehdy neměla tušení. Chápejte, bydleli jsme v Mělníku, tam žádné velké tlaky cítit nebyly a nebylo těžké podlehnout tomu, jak je hezké, že se v komunismu mají všichni rádi a společně pracují.

To se dá pochopit, když za sametové revoluce vám bylo... kolik? Čtrnáct?
No právě! Ani ne čtrnáct! Pak jsem se dozvídala, co všechno a jak odporné věci se odkryly, a dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že komunisti jedou pořád dál... Vlastně bych tedy měla říct: Díky, tati.

Komu poděkujete za umělecké sklony?
Ani nevím... Tetě, varietní umělkyni? Táta zase hrál jako malý ve filmu Pohádka o staré tramvaji, ale děda byl voják a nepřipustil by, aby se jeho syn stal hercem. Já jsem se nějak ocitla v dramatickém kroužku a pak na konzervatoři. Ale nikdy jsem netoužila být herečkou. Když už, tak zpěvačkou. Ještě ani na škole jsem v tom neměla moc jasno.

Třetí děkovačka: komu vděčíte za odtažitý vztah k Shakespearovi, k němuž jste se v kterémsi rozhovoru přiznala?
Nejspíš škole, kde jsme ho museli dřít. Ono je to ale trochu jinak: já ho mám ráda, mám ráda i toho Aischyla, a přitom je nesnáším. Rozumíte mi? Jejich řeč je krásná, je nádherné slyšet ty verše říkat tak, jak se mají říkat. Konflikty, které řešili, jsou nadčasové. Jenže už okolnosti, ve kterých se odehrávají, se mění. Zdá se mi, že implantovat jejich hry pět set let nebo dokonce dvě tisíciletí do budoucnosti, to už trochu vrže.

Odříkaného chleba největší krajíc - hrajete Julii, a to hned na naší první scéně. Na obří scéně. Jak se s tím vyrovnáváte, když občas vyslovujete touhu po menším, experimentálnějším či snad rovnou autorském divadle?
Na prostor jsem si už zvykla, rozhodně na Stavovské divadlo, o něco hůř to jde s Národním, jehož jeviště je opravdu hodně velké. Při zkouškách v menším prostoru mívám už spíš opačný problém, abych nemáchala rukama jako blázen. Kdybych si ale mohla vybrat, nejvíc mi vyhovuje Kolowrat, právě svou komorností.

Neuvažujete někdy - jistě že ne jen kvůli dimenzím jeviště - o změně angažmá?
Pořád. To je stále otevřené. Jenže co bych pak dělala? Chtěl by mě někdo? Věčné otázky. Pravda je, že bych si ráda zkusila něco jiného, nějaký takový hardcore, něco opravdu hustýho. To mi v Národním schází, ale nemůžu se tomu divit, takové věci se tady zatím nedělají. Nový šéf činohry Michal Dočekal se to tam teď snaží pozvolna prosazovat a i díky tomu se zmírnily tendence odcházet a bouřit se. Mě teď čeká jedna docela zajímavá role, tak uvidíme. Ostatně, pokud jde jen o mě, já budu vždycky trochu prudit, nebudu nikdy spokojená, nikdy nevydržím dlouho na místě, a na druhé straně budu vždycky i trochu srab, který má z neznáma strach.

Je cítit nějaké pnutí, opozice ze strany konzervativnějších členů souboru vůči posunům v dramaturgii?
Ano. Ale oni nejsou hloupí a hlavně jsou to dobří herci, a když vycítí, že změny mají význam a smysl přinejmenším v tom, že přinášejí nové zajímavé role, nenechají si ujít příležitost, i když ji třeba v první fázi nepovažují za tu pravou.

Máte v divadle stejně hluboká přátelství, jako je máte v hudbě - třeba s Janem Muchowem, když s nikým dalším?
Konečně ano. Trvalo to a mohla jsem za to nejspíš já sama. Mám ve zvyku odehrát a jít domů. Nejsem typ, co po představení musí ještě do klubu, pro některé kolegy je to nezbytná dojížďka. Já si ji odbudu v šatně se svléknutím kostýmu. Bylo to těžké i proto, že jsem byla dlouho nejmladší v souboru a nade mnou desetiletá proluka, takže se nanejvýš našly mezi kolegyněmi jedna dvě spřízněné duše, nic víc. Ale teď konečně vyrašilo opravdové přátelství - a že mám přátel vzácně, tři čtyři. Zbytek, to jsou spíš známí.

Věděli o vás generačně starší kolegové z divadla před Anděly něco víc, než že jste řízením náhody taky nějaká zpěvačka... a asi nic moc, když vás neznají z televize?
Něco asi tušili. Třeba díky dětem, které mohou mít i mladší, než jsem já. Občas i něco prohodili, když nás někdy slyšeli hrát v rádiu. A teď po Andělech chodili i ti, kteří by bez nich asi dál nic netušili, a říkali: Vy jste taková skromná myš, nic neřeknete...

Ještě jednou vás budu citovat: jako "typicky socialistické dítě" byste měla mít i dnes přímo obdivný vztah k ženě, která se řízením Akademie stala jednou ze dvou vašich úhlavních konkurentek - k Heleně Vondráčkové. Máte?
No... ani nemám. Docela se mi líbila jedna písnička z pohádky Šíleně smutná princezna. Hodně se mi líbili Golden Kids. Ale Kubišová byla vždycky lepší. Hlavně bych ale ráda řekla, že já se necítím být její konkurentkou.

Proti pocitu stojí fakta: byla jste její nominovanou konkurentkou a pokořila jste ji. Ani náznakem se ve vás neprobudil ten možná pokleslý, ale přirozeně lidský pocit shrnutý do věty: To jsem jí vypálila rybník? A vy jste jí ho vypálila, protože o jejím vítězství nepochyboval, obávám se, nikdo.
Ani já o něm nepochybovala, v tom máte pravdu. Ivě Bittové jsem moc šancí nedávala, protože tu Akademie nemá asi moc ráda za to, že na její ceny kašle. Což já, mimochodem, naprosto chápu a stálo mě určité úsilí nevzít si z ní příklad. Pak to ale dopadlo tak, jak to dopadlo, a za mnou začali chodit různí lidi a mezi gratulacemi mi říkali: Ta Helena, ta byla ale nasraná! A já jim na to musela odpovědět: Tak to máte radost, že jsem vyhrála, jenom proto, že to nasralo paní Vondráčkovou? To mě nebaví, vypalování rybníku, fakt ne. Tak by to vyhrála ona, a co? Co by se stalo?

Stalo by se něco, co by šlo proti poslání Akademie: vyhrála by výroční cenu za přínos populární hudbě roku 2002...
No jo, já vím... A to vystoupení s Maxou. A pak Sundej kravatu...

S Maxou na neúspěšném honu na tóny...
Já taky zpívám falešně!

Vám se to promine snáz...
Jaký snáz!!! Falešně stejně zpíval hlavně Maxa.

...než patentované krasopěvkyni, chtěl jsem ještě doříct. A taky to, že vy jste úplně jiný typ popového interpreta.
To jo. O to víc nechápu, jak jsem se tam mohla ocitnout: Vondráčková, Winterová, Bittová! Tři diametrálně různí lidé. A z téhle sestavy vyjdu vítězně já. Až mě z toho přepadla paranoia. Trochu mě uklidnil Honza Muchow, že tři sta různorodých porotců se těžko shodne na jednom jméně.

Taky tři generace... Jedno bych té nejstarší, poražené, přiznal a i vy jste na to narazila: absolutní, až fanatický profesionalismus, přinášející vrcholové profesionální výsledky. V divadle je to možná ještě zřetelnější - nemáte pocit, že profesionalismem, a tedy i výsledky, jsou minulé generace nedostižné, zatímco nové, až po tu vaši, jako by ze sebe vydávaly jen polovic?
Na to bych musela vědět, co se míní slovem profesionalismus. Pro mě to není vydávání jedné desky za druhou, ať je jakákoli, neustálé ukazování se na veřejnosti... My jsme si dali s Ecstasy rok pauzu a pak jsme dva roky pracovali na desce a nemáme dojem, že bychom do ní dali něčeho jen polovic. Ale na druhé straně vaší otázce rozumím a cítím to v mnohém podobně. Čím to je, že komoušský televizní inscenace se starými herci jsou prostě dobrý? Čím to je, že dříve bylo tolik lidí, kteří byli zajímaví, zatímco dneska mě zajímá pár lidí, skoro se dá říct nikdo? Nevím. Možná že je to vývoj a já budu za pětadvacet let s úctou vzpomínat na ty, kteří mě dnes nezajímají.