Plzeňské Divadlo J. K. Tyla uvádí na scéně Komorního divadla v režii Romana Meluzína adaptaci románu Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Román z roku 1962 proslavila zejména pozoruhodná filmová adaptace Stanleyho Kubricka z roku 1971. Surová konfrontace s nepokrytou zlovůlí mladých antihrdinů, která šokovala publikum po premiéře Kubrickova filmu, má stejnou sílu i dnes. Jen citlivost vůči němu je možná už poněkud ztlumená.

I divadelní přepis vychází především z koncepce slavného filmu. Moralita o Alexovi rozhodně není povzbudivá: mladík žil šťastně, pokud povoloval uzdu své vášni v zločinném chování ke slabším a bezpráví pocítil na vlastní kůži paradoxně ve chvíli, kdy se podrobil "nápravné" kúře. Téma však nutí k přemýšlení o lhostejném světě, o rodinných vztazích, o předpokladech (ne)zdravého chování a myšlení, o manipulaci a sociální aroganci.

To, čím próza a po ní i film kromě naléhavého námětu nejvíc zaujaly, je forma - Alex dění komentuje v první osobě, slovníkem vytvořeným ze směsice výrazů z jiných, povětšinou východních jazyků, asociací, zvukomalby... Důležitou roli hraje hudba (Alex miluje svého "Ludwiga Vana") a vizuální stránka (u Kubricka má zásadní význam) vnímání života.

Zkušebním kamenem každé adaptace Mechanického pomeranče je tedy překlad a hudební pojetí. Plzeňská inscenace má štěstí na oboje. Jazyk Ladislava Šenkyříka je svěží, vtipný, nápaditý, postupně se v něm divák orientuje (v programu má navíc k dispozici slovníček). Hudba Jana P. Muchowa zní velmi současně (a jedině tato složka se zcela oprostila od filmového vzoru), podporuje autenticitu rapující ulice (variovaný slogan "Co teda jako bude, he?"). Méně zdařilé jsou texty písní (Mardoša): neobratné rýmy, banální obrazy, nerespektování rytmu zbytečně zastavují tempo inscenace a někdy působí až jako kouzlo nechtěného.

Tíha inscenace leží na představiteli Alexe. Mira Nosek nastoupil do přípravy uprostřed zkoušení poté, co roli vrátil David Kraus. Není to však znát, jeho nasazení je mimořádné, výkon přesvědčivý a zralý. Slabší je pouze ve zpěvu, čímž se ale nevymyká z úrovně celé inscenace. Sympaticky kompaktní výkon odvedla "mladá parta" i díky dobře zvládnuté choreografii (Alena Pešková). Z "dospělých" rolí zaujal Jiří Untermüller (Kaplan), Jiří Datel Novotný (Sokrates/Dr. Brodský) či Stáňa Fořtová-Topinková (Nancy). Zbytek obsazení splývá v nevýrazné stylizaci. Mechanický pomeranč není běžná položka na repertoáru, potřebuje vnímavé a informované publikum. Takové z plzeňské inscenace neodejde zklamané.