Ecstasy Of St.Theresa, jeden z nejpozoruhodnějších hudebních úkazů devadesátých let, známější více za hranicemi než doma. EOST, tedy hudebník a skladatel Jan.P.Muchow a zpěvačka, členka Činohry Národního Divadla, Kateřina Winterová, si nejenže udržují s každým novým albem punc světovosti a nadčasovosti, ale také vyjíždějí na velmi očekávaná turné. Nejinak tomu bylo u příležitosti vydaní jejich novinky „Slowthinking“, která vyšla loni na podzim. Kapela doma koncertovala naposledy před dvěma lety, takže kdo nechtěl promarnit Extázi live, měl jedinečnou příležitost. Po famózním koncertu, z něhož budu čerpat energii ještě minimálně po zbytek roku, odehraném na konci listopadu v ostravském klubu Boomerang, jsem se nemohl Honzy a Katky nezeptat na několik věcí souvisejících s jejich aktuálním albem „Slowthinking“, jež náležitě patří mezi nejlepší počiny uplynulého roku. Samozřejmě, že se řeč stáčela mnohdy i k jiným otázkám, no, moc hezké setkání to bylo.

Nebylo vám v Boomerangu poněkud těsno? Řekl bych, že Ecstasy svědčí spíše větší prostory…
K: Mně to vyhovuje, mám ráda, když jsme na pódiu blízko sebe, takže můžeme spolu víc komunikovat a je to jakoby více uzavřený. Ale jestli se lidi moc tísnili, tak je to blbý. Ten prostor mi tady přijde hrozně příjemný, takže se mi hrálo dobře, líp než v nějakých velkých halách nebo klubech.
H: Mně to nevadilo vůbec.

Jak jste zatím spokojeni s průběhem turné a kde se vám hrálo nejlíp?
Oba: V Ostravě!
H: Jsme spokojeni, tady to bylo fakt skvělé!
K: Pokaždé je to jiné město, různí lidé, takže ty zážitky jsou takové proměnlivé, ale v podstatě je to příjemné a užíváme si .

Na pódiu jste měli výbornou videoprojekci. Kdo na ní dělal a jak dlouho jste ji připravovali?
H: Přípravy probíhaly asi rok. Nejprve jsme se domluvili s Mirkem, který je znám pod přezdívkou Clad a mimo těch projekcí se taky podílí na remixech s DJem Blue. Dlouho jsme se spolu bavili, že až pojedeme turné, tak by Mirek s námi jel. Potom byla asi měsíční příprava předtím, než jsme vyrazili, tzn. že se probíraly a připravovaly různé podklady, ale on to na každém vystoupení dělá živě. Dalo by se říct, že jde o živý VJing s některými připravenými součástmi. Hlavně nám šlo o to, aby to nebylo každý večer to samé, a aby měl Mirek i potom pokaždé co dělat.

Nedávno vám vyšla deska, tak jak jste spokojeni s kritikou?
K: Kritika byla vesměs dobrá, takže by bylo blbé, kdybychom nebyli spokojeni J
H: Kdyby o tom psali, že je to blábol a nesmysl, tak nás to nezajímá, protože nám se deska líbí. Jsme samozřejmě rádi, že se to líbí i někomu, kdo píše do novin a potom si to třeba někdo přečte a začne ho to zajímat až na základě toho článku. Nás těší, že tomu tak je, ale že bychom na tom stavěli… (smích)

V čem bylo jiné nahrávání „Slowthinking“ oproti „In Dust 3“?
H: Ono to byly dvě naprosto odlišné záležitosti. Když jsme nahrávali „Slowthinking“, tak jsme jasně věděli, co chceme. Strávili jsme tím taky dlouhý čas, protože ty věci, pod kterými chceme být podepsaní, se tak snadno „nevyrábějí“, takže to je ten důvod, proč nám to zabralo poměrně dost času. A i ta deska je podle mě po prvním poslechu úplně něco jiného než ta minulá.
K: Pro mě bylo nahrávání „In Dust 3“ takovou první zkušeností s natáčením desky, to jsem ještě hledala způsob, jak se k tomu postavit. Teď už jsem v tom víc zkušenější, což se na mém projevu určitě taky podepsalo.

Já na „Slowthinking“ slyším vlivy posledních desek Björk a Lamb a možná taky Moloko. Poslouchali jste nějak ty desky nebo to berete spíše s nadsázkou?
H: Já poslouchám fůru desek a třeba speciálně Káča poslouchá Björk. Posloucháme víc desek a ty, co jsi jmenoval, mám rád, takže mě to neuráží, ale je to to samé, jako kdybys řekl o Coldplay, že tam slyšíš tři milióny desek. Rozdíl je jen v tom, že je mnohem míň kapel, které nepoužívají standardní bicí, zpěvačka nezpívá furt stejně, takže to připomíná třeba Björk nebo Moloko i Lamb, protože tam jsou výrazné zpěvačky, které se snaží měnit výraz. Připomíná mi to příběh s Richardem Ashcroftem . My jsme měli několik pracovních názvů desky a jeden z nich byl „Science Of Silence“. Nakonec jsme ho zavrhli, protože se nám zdál už moc vykoumanej. Richard Ashcroft má teď novou desku, kde je písnička, která se jmenuje „Science Of Silence“. Samozřejmě jsme nemohli vědět, že on udělá písničku, která vyjde pod tímto názvem, a kdybychom teď vydali desku pod tímhle názvem, o kterém jsme přemýšleli, tak co by sis myslel? No, že jsme to okopčili! Země se otáčí stejným směrem jak tady, tak v Anglii nebo na Islandu, ta zemská tíha je tam stejná, tak se prostě stane, že někteří lidi podobně smýšlejí.

Mě spíše zajímalo, jaký na to máte názor a chtěl jsem to uvést tak trochu na pravou míru už kvůli tomu, že to pořád omývají v recenzích na vaši novou desku…
H: Hiphopových desek, které zní podobně je 3262 a nikdy tě něco takového nenapadne.Tím, že je takových desek míň, pak možná lidi přijdou s tím, že jim to něco připomíná. My naší desku děláme s tím, že pokud se něčemu podobá, tak to jde do koše. Spousta lidí například říká, že tam slyší třeba Lamb, tak se ptám, proč? Překvapuje mě to, tak se zeptám, proč? A oni: „Ten kontrabas!“ Ale mi máme kontrabas jen ve dvou písníčkách na desce! A kontrabas je na spoustě jiných deskách, ale oni zrovna řeknou Lamb. Snažím se to pochopit, ale zároveň mě to dost překvapuje.

Čím teď nejvíce žijete a co vás v nejbližší době čeká?
H: Teď je to samozřejmě turné.
K: Zítra máme poslední koncert.
H: Zároveň se dodělává videoklip na „Local Distortion“, přemýšlíme o jarních koncertech a ještě jsou plány na další videa.

To znamená, že ze „Slowthinking“ vzejde více singlů?
H: V Čechách je problém, že singly se moc neprodávají, protože tady nikdy nebyl budovanej singlovej trh a lidi na singly tudíž nejsou zvyklí. My máme singly rádi, ale je pro nás složité prosadit na firmě, aby je vydávali. Nás nebaví ty vypálené singly, co se posílají akorát do rádií, my chceme regulérní singly, které si mohou koupit i naši fanoušci. Udělali jsme singl na „I´m Not Really Optimistic“, a ten se skoro vůbec neprodával, protože lidi na to nejsou navyklí. Proto máme problém na firmě prosadit, že ten singl chceme. Že vyjdou singly slíbit nemůžeme, ale že uděláme ještě nějaké klipy, to rozhodně. A pak připravujeme ještě DVD.

Jak se vám líbí vysílání hudební stanice O?
H: Člověče, já jsem bohužel bez kabelu, takže ti toho moc neřeknu.
K: Já ho doma taky nemám, ale byla jsem tam a přišlo mi to docela dobré. Myslím, že se musí podpořit takové projekty a je jedině dobře, že se tady našli nějací nadšenci, kteří do toho jdou. Má to samo sebou své mouchy, ale pokud někdo začíná s tím, že tady bude dělat hudební kanál, tak je to třeba podporovat.
H: Já jsem ho vlastně viděl v supermarketu.

Co říkáte na to, že v rádiu hrají Support Lesbiens? To už by mohli taky konečně hrát i vás…
H: Už bylo taky načase! V Praze je Rádio 1, a to nás hraje a pak ještě Express, což je svým zaměřením mnohem víc komerčnější stanice, která se tváří jako Evropa 2, ale playlistem je to velmi dobré rádio. Třeba včera tam byl speciální den s námi.

Na čem teď, Honzo, kromě Ecstasy pracuješ?
H: Ecstasy je věc, co mě zajímá a naplnuje, ale když je Katka třeba v divadle, tak mám jakoby čas a nebaví mě hrát furt playstaition J Tak dělám i něco jiného. Když mě kupříkladu někdo osloví, že chce udělat hudbu k filmu, tak mě to potěší, ale předmětem zájmu a to, o čem se chci bavit, je Extáze!

Tys měl teď vystupovat s Colorfactory, jak to dopadlo?
H: Nechápu tady tu informaci. Já jsem tam nebyl. Oni se sice snažili, aby si s nimi šel někdo z té původní sestavy zahrát, a koncert byl tak taky promovaný, že tam všichni budou. Ale ani Čachťák, Dušan, ani Štěpán tam nebyli, mě to nezajímalo a ani jsem neměl čas.

Colorfactory teď připravují novou desku. Dojde ještě na nějakou spolupráci nebo už je to pro tebe uzavřená kapitola?
H: Všichni čtyři, jak jsem nás jmenoval, jsme odešli! Pro většinu z nás ta deska byla „one off“ věc. Přišlo nám prostě líto, aby ty písničky ležely jen někde na demáčích, tak jsme do toho šli, natočili je a hotovo. To byl pro nás smysl Colorfactory, ne další skupina ve které bychom hráli. Každý máme své kapely nebo projekty, a ty jsou pro nás prioritou. Samozřejmě, že proti Colorfactory nic nemám, jejich muzika se mi líbí a jsem rád, že to lidi poslouchají.

Která deska vás v poslední době nejvíc chytla?
H: Z českých se mi líbí Indy a Wich.
K: Já jsem teď byla autem v Brně a pustila jsem si k tomu nějaký výběr co Ondřej (Sifón -Ondřej Anděra - pozn. aut.), nahrál do auta, byl to výběr Trickyho. A když jedeš v noci sám po dálnici a posloucháš Trickyho, i když on není můj favorit, tak tě to dostane.

Nemrzí tě, že po tolika vedlejších rolích ve filmu tě nikdo neobsadil konečně do role hlavní?
K: Mě to ani moc nemrzí, protože to, co se u nás točí, se mi ani moc nelíbí. Je tu sice pár dobrých filmů, ale ty ostatní mě neoslovují. Když mi někdo nabídne roli v něčem, co bude dobré, tak budu hrozně ráda, ale jinak s tím nemám problém, že by mě to mělo nějak mrzet.

A co nového připravuješ pro divadlo?
K: V divadle jsem teď od září nazkoušela hru do Kolovratu – Venkov. Napsal ji Martin Crimp, současný anglický dramatik a je to hra pro tři lidi. Je to současná věc a Kolovrat je takový malinký, takže to bude zase něco jiného než u těch velkých divadel. A taky zkoušíme Romea a Julii, což se bude hrát od ledna.

Ještě poslední věc, já vím, že se Sifoném připravuješ nějaký společný projekt. Máte už něco konkrétního?
K: Já jsem si pustila pusu na špacír a pak se to objevilo v různých časopisech. To je výborné, jak někdo opravdu nic neví, pak o tom napíše a všichni si myslí, že hrozně něco děláme. Přemýšlíme o tom, jsme spolu, žijeme spolu, takže myslím, že něco uděláme. Další věc je, že já toho mám hrozně moc a Ondřej taky, takže té práce je nad hlavu a ještě těch koníčků… Na tento další zájem je potřeba čas a Ondra je velký perfekcionista, což znamená, že až něco bude, tak něco bude.