V Plzni měl 29. listopadu premiéru Mechanický pomeranč. Písňové texty k němu napsal Mardoša z Tata Bojs, hudbu JAN P. MUCHOW (32), duch skupiny Ecstasy Of St. Theresa, která se v Anglii pokouší hrát Ligu mistrů. Muzikál uvádí plzeňská opereta. Stejně nečekané by bylo, kdyby Eva Urbanová vystoupila jako host DJ Loutky na sobotním chill outu v Roxy. Zkrátka, Muchow, zavilý slávista, ještě umí příznivce na rozdíl od svého oblíbeného klubu překvapit.

V Plzni kdysi vybučeli odvážně inscenovanou Fibichovu Šárku. Nebáli jste se podobného přijetí?

Když jsme muziku konečně vynesli ze studia na scénu, začali naše písničky zpívat dva operní pěvci z místního souboru. Běžela pod nimi funky basa a mně mráz po zádech. Pro mnohé bylo představení asi šokantní postmodernou, kde zní dechovka i big beat, ale dobře to dopadlo.

Hovoříme spolu v den, kdy fotbalová Slavia, které fandíte, dobře nedopadne. Tentokrát prohraje s Českými Budějovicemi. Fandit věčně druhé Slavii je hořký úděl, souhlasíte?

Je, ale nedá se to změnit. Stejně jako fakt, že jsem se nenarodil v Čechách, ale jsem Čech. A ačkoli můj přístup k životu je jiný, než ho má Slavia, dres bych nikdy nevyměnil. Vadí mi spíš negování soupeře během zápasů a pokřik: "My jsme Slavia, vy nejste nic." Já když chodil jako fanoušek do kotle, soupeře jsem ignoroval a myslel si, že ho tím deptám.

Jaký je váš přístup k životu?

Mně je sympatické Zátopkovo krédo: celej závod dřít naplno a ve finiši ještě zkusit přidat.

Brankář Albert Camus kdesi řekl, že za všechno, co ví o morálce člověka, vděčí fotbalu. Vy jste hrál kopanou deset let. Co jste se dozvěděl?

Je zajímavé, že i když jste při fotbale součástí mužstva, systému, zároveň jste hrozně sám. Franta z pravého křídla vám nepomůže. Je daleko. Tlačili jsme soupeře k jeho brance a já jako obránce musel jistit situaci na půlce hřiště. A tak jsem si zpíval nebo přemýšlel. Ale fotbal moc o přemýšlení není. Střední útočník byl vyučený zedník, nemudroval a prostě napálil merunu. Byl samozřejmě nejlepší. Možná i proto jsem skončil. Fotbalisti nejsou žádní lumeni, a když jsme byli starší, pře stalo mě bavit chodit na diskotéky a poslouchat Sandru.

To jste jistě netušil, že budete Sandru poslouchat i za patnáct let.

Co vážně nechápu, proč, když už se na veřejnoprávní stanici musí hrát střední proud, který nikoho neurazí, se hraje výhradně jeho vousatá verze a la Suzi Quatro. Z Radiožurnálu vážně nepoznáte, jestli se píše rok 2003, nebo 1978.

Může být módní vlna revivalu v něčem pozitivní?

Určitě ne, a navíc bych nehovořil o revivalu, pokud tak neříkáme těsným vazbám mezi některými interprety a jejich dramaturgy, kteří je ze zištných důvodů či z lásky, to nevím, dokola omílají. Mě se taky nikdo neptá, co chci slyšet za zprávy. Tak proč by se v rozhlase měli pořád ptát průměru, co chce slyšet za muziku, a vyhýbat se tomu, co nového se ve světě děje. To je přece taky zpravodajská povinnost!

Slyšel jste někdy tak skvělé rádio?

Zrovna když jsem jel sem, poslouchal jsem na BBC, veřejnoprávní stanici, podotýkám, Johna Peela. Zahrál za čtvrt hodiny obrovské spektrum hudby: americkou kapelu ze šedesátých let, litevskou avantgardní elektroniku a nakonec nějakou balkánskou dechovku. A to prosím před zprávama v jedenáct dopoledne! Jeho cena je v tom, že není uzavřený, má všeobecný rozhled a vytvořil si kredit, takže lidi uvěří všemu, co doporučí.

Mají Čechy svého Johna Peela?

Nemají a je to možná i proto, že lidi v Čechách hudba jako taková moc nezajímá. Nejprodávanější je tu Kabát, který hraje nekomplikovanou zábavovou hudbu, sice za ty roky dobře zahranou a natočenou, ale při vší úctě si ji doma v křesle do sluchátek nepustím. Čechomor si taky podle mě hodně lidí kupovalo, aniž by jeho hudbu nějak zvlášť zkoumali. Prostě vzali jako fakt, že tohle jsou ty pravé úpravy českomoravských lidovek, a teď ještě ten slavnej Angličan udělal jejich symfonický verze!

Když se mluví o českých hudebních cenách, vždycky jsou prestižní. Vy jste letos na Andělech vyhrál s poslední nahrávkou Ecstasy Of St. Theresa kategorii Album roku v žánru Dance. Šlo pak na dračku?

Těsně před předáváním jsem se ptal ve firmě, řekli mi, že máme pro dáno čtyři tisíce a kousek. V létě, čtvrt roku po vyhlášení, jsem se zeptal znovu a řekli, že je prodáno čtyři tisíce a kousek. Takže nic moc. Naopak Support Lesbiens to pomohlo, asi proto, že je začala hrát rádia.

Mám tomu rozumět, že jsou ty naše ceny nanic?

Možná ne tak docela. Kamarád, co má kšeft s muzikou, mi vyprávěl, že přišel pár ve středních letech a ptal se, jestli mají tu zpěvačku Winterovou. Kamarád řekl: ano, to je skupina Ecstasy Of St. Theresa. Vůbec si to neposlechli a koupili to.

Získal jste konkrétnější obrázek o české hudební scéně ze svého jarního účinkování v porotě Coca-Cola PopStar, jedné z verzí akce Hledáme nové talenty?

Jen se mi potvrdilo to, čeho jsem se obával - z 500 demosnímků jich 400 bude strašných, šedesát standardní průměr a pět možná zajímavých. Spousta lidí tady k muzice přistupuje, jako by nejdůležitější byla instrumentální dokonalost, ale vůbec nemají názor na to, co dělají. Proč jsou vesměs všechny české funky kapely nudné? Protože tahle muzika je nejen o technické brilanci, ale taky o srdci.

Možná je tu hudba pořád víc politikum než radost. Rádi nálepkujeme, známkujeme. Kdo je zařazen do škatule, už se z ní nevymaní.

To je, bohužel, pravda. Například když J.A.R udělali písničku s Helenou Vondráčkovou, mělo s tím hodně lidí problém. Vůbec jsme v zajetí myšlenkových stereotypů. Zažil jsem ve studiu kapely, co byly paralyzované stresem, protože "já to teď mám natočit a já to tam musím dostat". Mají pocit, že každé sólo musí být nejsložitější, a kdo zpívá, musí mít ten největší rozsah. Už proto, že tady tu "prestižní cenu" vždycky dostane Lucie Bílá. A vidíte, pro mě je to jedna z nejhorších zpěvaček, která nemá cit, a když třeba zpívá "šeptám ti do ouška", šíleně u toho řve.

Takže je tu pořád tak zatuchlo, jak jste Reflexu tvrdil před pěti lety?

Něco se přece zlepšilo. Hip hop se pro mladé publikum stal mainstreamem. Například Indy a Wich měli pár měsíců po vydání pět tisíc prodaných desek a to už je rok, takže to muselo dál vyskočit. Peneři zrovna tak. A pět tisíc dneska s bídou prodají interpreti, jako například Střihavka, s masívní reklamou, klipy a podobně.

Jak je to možné, o Indym a Wichovi jsem v médiích skoro neslyšel?

Tím to bude. Proto vznikla potře ba vytvořit jakýsi alternativní distribuční okruh ... Představte si, je vám čtrnáct patnáct a nebaví vás ESO ani hovory s Donutilem. Paskvil vám teď zrušili, takže zbývají hiphopové party a surfování na Internetu. Odsud získávám čerstvé informace, tady si objednám desku, která se mi líbí. Je mi divné, že se třeba televize nesnaží komunikovat s tak silnou generační skupinou. Přece kdyby uvažovali komerčně, snažili by se oslovit hlavně ji. Vždyť tyhle děti by si měly už teď někam do mozku fixovat zboží, které znají z reklamy.

Nedávno jste se s kapelou zúčastnil akce S komunisty se nemluví. Trochu mě to překvapilo, Ecstasy na mě působila introvertně, bez valného zájmu angažovat se mimo hudbu.

Když mi zavolal David Černý, řekl mi název akce a bylo jasno. Vyrůstal jsem v komunismu a nesnáším ho. Je to levicový extremismus, který už svou šanci dostal. Štve mě, že můj nejoblíbenější spisovatel byl donucen k emigraci a dneska je to Francouz, štve mě, že Navrátilová je Američanka. Komouši nám je vzali. Já s nima nemluvím, ačkoli v textech našich písniček to neřešíme.

Překvapilo mě, že i na vašem webu se objevil názor, že účast na koncertu byla naivním krokem. Zažil jste generační nedorozumění s lidmi, kteří komunismus nepamatují?

Pamatuju se, jak jsem při natáčení Šeptej řekl před Táňou Vilhelmovou "zasraný komouši" a ona se divila, co proti nim pořád mám. Zeptal jsem se jí, jak byla stará, když byla revoluce, a když mi řekla, že jí bylo asi deset, pochopil jsem, že tohle je generace odkojená Beverly Hills. Oni vnímají komunisty jedině jako Ransdorfa, takže když teď Chinaski zpívají písničku Husákovy děti, teenageři, ale i ti starší možná nepochopí, o čem se zpívá.

Vnímáte kolem sebe ještě totalitu?

Vidím připosranost. Málokdo je ochoten dělat nestandardní věci. A přitom nejde kolikrát ani o peníze, je to vlek minulosti. Zvyk pohodlně přežívat v houfu, nevyčuhovat, lenost změnit se a začít znova.

Jsou dnešní dvacátníci, Ransdorfovy děti, jiní?

Stoprocentně. Vyrůstají v prostředí, kdy si samozřejmě vydají svou desku, aniž by vytáhli paty z obýváku, a pak ji prodávají přes Internet. Spousta dnešních kapel už nemá ani potřebu koncertovat, kluby o ně nestojí a člověk, který dělá doma s počítačem, kolikrát nemá prachy zaplatit živé muzikanty, aby si s ním zahráli pro pár lidí.

Kdyby to tu komunisti přece jenom ještě obrátili, utekl byste do Německa, odkud pocházíte, anebo do Anglie, kde už máte vybudované zajímavé profesní kontakty?

Do Německa určitě ne, ale obecně si myslím, že dneska není důležité být v nějakém centru. Řeknu vám příklad. Při surfování jsem narazil na recenzi alba slovenského muzikanta Abuse. Zaujala mě natolik, že jsem si nahrávku přes slovenský web objednal. Líbila se mi, napsal jsem mu, že připravujeme singl, on odpověděl, že by hrozně rád spolupracoval, poslal jsem mu písničku, okamžitě ji zremixoval a poslal zpátky. Bylo to skvělý, ale nikdy jsme se neviděli. Stálo by nás oba čas, aby přijel do Prahy jenom potřást si rukou.

Není to neosobní?

Nemám pocit, že mail je neosobní, studený, že z něj nevyčtu kousek osobnosti člověka. Naopak.

A co ta Anglie?

Můj dlouhodobý pobyt v Londýně už proběhl, ale život tam je nákladný. Doufat, že se tam odstěhuju, pronajmu si byt, který by se mi líbil, a budu vydávat desky Ecstasy, je iluze. Neděláme tu správnou hudbu.

V červenci vám vyšla v Anglii nová deska - Slowthinking. Není to poprvé, v devadesátých letech jste se dokonce několik týdnů drželi v tamním žebříčku. Byla nynější mise v něčem nová?

Tehdy jsme vydávali u anglických firem. Nyní vyšla deska u české firmy za český rozpočet, Angličané si nás našli sami. Už nás nebrali jako exotiku z Východu. Mám pocit, že na nás kladou stejná měřítka jako na tamní kapely, že jsme vytvořili něco, co nemá hranici v Aši.

Překvapili vás něčím angličtí recenzenti?

V životě by mě nenapadla souvislost naší muziky s Kafkou, zřejmě kdo je z Prahy, má to zpečetěné. V časopisu Wire jsme byli zařazeni do stylu avantrock, už to bylo zajímavé.

V jednom z magazínů psali, že z Čech pronikly do světa jen dvě kapely: Plastici a Ecstasy.

Je to odměna za to, že jsme neseděli na zadku, a zkoušeli se prodrat ven hned od začátku. Je to o to cennější, že je čím dál těžší dostat minoritní album do krámů všude na světě. V obchodech, kde jste měl v devadesátých letech všechny žánry, najdete dnes pouze Top40, pro všechno ostatní musíte do specializovaných kšeftů. V polovině devadesátých let jsme měli interview i v britském Esquiru, teď tam byl problém dostat tři věty.

Čím to je?

Všeobecně mají lidé na muziku méně času. Jestliže dřív teenagery zajímala hudba, dnes jsou v zajetí počítačových her, Play Stationů, které jsou interaktivnější a zábavnější. Oproti tomu hudby se vyrábí stále víc, takže je složité na cokoli upozornit.

Všiml jsem si, že na bookletu nového alba nerozepisujete, kdo hrál na jaký nástroj. Vy prostě - jak je uvedeno - děláte noisy čili hluky.

To je tím, že Kateřina kromě zpívání dělala různé zvuky na pusu, a mě nebavilo rozepisovat výčet nástrojů, na něž jsem hrál.

Vy vlastně organizujete hluk.

Používáme k tomu sice sofistikované nástroje, ale v zásadě ano.

Mám psa, který u standardních písní verze-refrén-verze obyčejně spí. Při poslechu vašeho alba byl však velmi neklidný: žádná fráze se neopakuje, stále montujete do skladby nové ruchy, zvuky, hluky.

Správně. Nemohu připustit, aby někdo u naší hudby myl nádobí! Chtěli jsme docílit aktivní zábavy, která samozřejmě může někoho otravovat, ale nesmí to být nuda. Mám pocit, že váš pes je dobrý posluchač.

---

JAN P. MUCHOW - původně fotbalista, dnes skladatel a multiinstrumentalista. Polovina skupiny Esctasy Of St. Theresa, která na letošních Andělech obdržela ocenění za album roku. Muchow komponuje rovněž pro divadlo (Sběratel v pražském klubu V Řeznické, Sen noci svatojanské v Divadle Komedie, muzikál Mechanický pomeranč v Plzni) i hudbu k filmu (Samotáři, Šeptej, právě chystá hudbu k připravovanému celovečernímu filmu o fotbalových hooligans.) Jako herec se objevil v Ondříčkově filmu Šeptej. V těchto dnech vyšla kapele Ecstasy Of St. Theresa DVD verze posledního alba.