Herečka Národního Divadla a zpěvačka skupiny The Ecsatsy Of St. Theresa si na nedostatek stresových situací nemůže stěžovat. Jak dopadl londýnský koncert kapely?

ÚTERÝ
V půl desáté mě čekala zkouška kostýmů na parafrázi Hamleta, Hamlet-machine. Jde o představení Národního divadla a mělo by se hrát ve speciální boudě, která se staví na Ovocném trhu před Stavovským divadlem. Hudbu dělá Honza (Muchow, pozn. red.) a já hraju Ófélii. Hned po zkoušce jsem makala na zkoušku kapely, protože v neděli máme hrát v Londýně na festivalu umělců Východního bloku a ve čtvrtek vystupujeme v Roxy jako utajená předkapela Veneer. Ve tři už jsem ale zase byla na srazu účinkujících v projektu Bouda a v půl šesté mě čekala záskoková zkouška na večerní představení Mnoho povyku pro nic. Po jeho konci jsem ani nevěděla, jak se jmenuju.

STŘEDA
Den jsem zahájila venčením psů. Ne vždycky to dělám, protože teď u nás bydlí kamarádka, která má taky psa a někdy je bere ven zase ona. Pak jsem šla na divadelní zkoušku představení současného anglického dramatika Davida Harowera Nože ve slepicích, která by se měla hrát v prostorách galerie NoD, ale po dohodě jsme ji zrušili kvůli únavě většiny z nás. Místo toho jsme si naordinovali kino a oběd, což byla v dané situaci hodně příjemná kúra. Odpoledne jsem už musela být na generální zkoušce repertoáru před koncertem. Sestávala se z balení, psaní programu a podobných věcí.

ČTVRTEK
Zkouška v divadle, volno, v 16.00 zkouška v Roxy. Před koncertem jsem zapomněla u té kamarádky, co u nás bydlí, klíče, takže jsem musela čekat na přítele, až přijde domů, aby mi odemkl. Věděla jsem, že se potřebuju osprchovat a pak jet pomoct klukům a místo toho jsem seděla na schodech přede dveřmi bytu. Co si vezmu na sebe? Původně jsem plánovala ošacení červené barvy, ale po tom všem jsem neměla energii pobíhat na pódiu v oděvu typu rajče na střelnici. Nakonec jsem si tedy vzala osvědčený vojenský kabátek a zlatý řetěz s masivním přívěskem ucha který je vlastně cenou rádia Express a hodně se mi líbí, protože vypadá jako ten nejhorší hiphopový kýč. Do Roxy jsem tím pádem dorazila oproti původnímu plánu o hodinu později. Zvukovka měla pro mě být mimo jiné křestem nového odposlechu, ale ten působil dojmem, že je rozbitý. Ovšem jen do té doby, než se zjistilo, že tam není přišroubovaná anténa. Pří následném čekání v backstagei jsem vzhledem k prázdnému klubu měla pocit, že nebudeme hrát vůbec pro nikoho. Pak jsme ale vylezli na pódium a já jsem vyhlásila dámskou volenku, po čemž se vylidněný parket zaplnil. Půlhodina pro předkapelu utekla hrozně rychle a v sále bylo hrozné ticho - slyšela jsem dokonce jak zvoní mobily. Diváci ale byli vstřícní. Koncert Veneer se mi vcelku líbil hlavně proto, že svým vystoupením dokázal publikum přesvědčit. V jeho průběhu jsem se bavila se spoustou kamarádů, které jsem na akci potkala a věnovali jsme se tvůrčím hrátkám s papírem. Kamarádka vytáhla nůžtičky a všichni společně jsme vyráběli ozdoby, které jsme věšeli na mě. Pár piv a tři krabičky cigaret nám vydrželo do té doby, než nás vyhazovači vyhodili.

PÁTEK
Po delší době jsem si mohla ráno přispat, jenže jsem se stejně vzbudila v sedm. Psi jsou hrozně hraví a tak je neustále slyšet cvakání jejich nehtíků po dřevěné podlaze. Musela jsem vyvinout značnou námahu abych si alespoň o chvilku déle zdřímla. Pak jsem před nimi utekla rovnou do práce, na zkoušku v NoD. Trvala od dvou do šesti. Měli jsme nahrávat nějaké věci (hudební doprovod), ale rozbil se nám harddisk, takže z toto nic nebylo.
Kluci z kapely už jedou do Londýna dneska v noci, ale já letím až v neděli ráno, protože mám zítra večer představení.

SOBOTA
Plánovala jsem si výměnu peněz, zařizování pojištění, žehlení a balení, ale nic z toho se neuskutečnilo. Po týdnu který jsem měla za sebou, jsem byla tak zmatená, že jsem málem nestihla ani představení. Po ránu jsem vyvenčila psy, načež jsem se sešla s bráchou. V průběhu naší schůzky mi však volali z divadla, jestli už jsem na cestě, protože hraju. Do té doby jsem byla přesvědčená, že hraju večer a ne odpoledne, takže mě brácha vlastně jen hodné rychle hodil do divadla. Po představení jsem už jen jela domů, abych se konečně sbalila, jenže s přechozeným infarktem se mi to dařilo opravdu těžko. Kdybych totiž představení promeškala, musela bych ho celé zaplatit. Od diváckých lístků až po elektřinu.

NEDĚLE
V půl osmé mě a Sifona vyzvedl Dušan, který nám zvučí koncerty aby nás dovezl na letiště. V hale ČSA jsem se narychlo nasnídala a konečně i pojistila, vyměnila peníze a vyzvedla si letenky. V letadle bylo plno pitomých Anglánů, kteří pořád čuměli na ženské a slintali. Z mužské posádky mě hodně zaujal jen stevard, který vypadal úplně jako ze Star Treku a kromě toho měl ještě stejné oči jako zpěvák Radiohead. Na letišti na nás čekal člověk, o němž sem si původně myslela, že je jedním z pořadatelů festivalu, v rámci nějž jsme měli vystoupit. Muž, který měl na cedulce napsána Extasy of St. Tereza však v momentě, kdy nás dovedl na místo konání v Barbican Centre, zahlásil, že už je tu ta Extáze svaté Heleny. Bylo mi jasné, že jde o řidiče. Následovalo vlídné přijetí, po němž jsme se setkali se zbytkem skupiny a proběhla zvuková zkouška. Vzhledem k tomu, že pořád něco nefungovalo, a to včetně odposlechů, šlo o dost náročnou a bohužel taky časově dost omezenou zkoušku, po které jsme se vypravili na prohlídku samotného Barbican Centra. Jde o obrovský komplex v administrativním centru Londýna, složený z divadel, kin, koncertních sálů, galerií, knihoven, v němž zároveň bydlí i lidé. Koncentrovaná kultura na mě udělala opravdu dojem.
Před naším vystoupením mě obrovsky dojal koncert albánského bandu v lososových košilích, hrajícího hodně nadupaný balkánský folklór přímo v publiku. Na festivalu umělců z bývalého Východního bloku asi nikoho nepřekvapí všudypřítomná ruština. Třeba před námi ve vedlejším sále vystupovala s obrovským úspěchem leningradská ska kapela. Naše vystoupení začalo hned po konci toho jejich, aby divákům došlo, kde pokračuje hudební produkce. Tolik lidí jsme však přece jen neupoutali. Hráli jsme hlavně pro české a slovenské au pair a pár Honzových známých. Přestože hala byla obrovská, dá se říct, že šlo o něco jako koncert v malém klubu. Všichni jsme byli hodně nervózní, ale nakonec jsme dvakrát přidávali. Po balení a přijímání gratulací jsme se vypravili do hotelu, v němž jsem si připadala jako v kulisách České televize, vyrobených pro natáčení detektivní inscenace z Británie. Po pár drincích s strašně drahém jídle jsem zjistila, že je půl třetí. Což by nebyl takový problém, kdyby pro nás nemělo v půl páté přijet taxi. Hodinu spánku vystřídalo hledání Dušanova nenávratně ztraceného mobilu, takže jsme vyráželi na šedesát kilometrů vzdálené letiště s půlhodinovým zpožděním. Málem jsme tak zmeškali let a já nebyla daleko od zhroucení.

PONDĚLÍ
Nevyspalá, vyhladovělá a s bolesti v krku jsem volala do divadla, že na zkoušku nejdu. Jako úplná smažka jsem se odplazila do Delvity pro snídani. Po ní jsem vytuhla. V pět večer zazvonil budík. Večernímu představení jsem se vyhnout nemohla.