veľmi dlhý rozhovor

Rozhovor s ředitelem Ecstasy of Saint Theresa jsme dělali ješte v listopadu minulého roku v "domácím" studiu Balance. To je ten prostor kde proběhl před dvěma lety i live-act/stream materiálu z jejich posledního alba Slowthinking. V místnosti nabité nápady, technikou a plechovkovým Redbullu se Moucha rozpovídal ...

Z posledního alba jste vydali 3 singly, v listopadu DVD. Ani DVD ani singly se tady v Čechách ale moc neprodávaj. Není to risk?

To se právě musí vyzkoušet. Když jsme chtěli vydat singl, tak nám firma říkala „vždyť se neprodávaj“, na což jsme my argumentovaly, že se nevydávaj. Takže se nám to díky pochopení firmy podařilo přesadit. Je sice pravda, že se tolik neprodávaj, ale jsou zase lidi, kteří to kvitujou. Já mám singly rád, takže se je snažíme vydávat a mám rád i DVDčka, takže jsme udělali DVD. Ale samozřejmě člověk má na to omezený prostředky - firma si to nemůže dovolit. My jsme kapela, která neprodáva takový kvanta jako třeba Kabáti, tak to má holt limitovaný rozpočet. Ale v rámci těch rozpočtů se dá udělat aspoň.

Vyjde to DVD v Anglii?

Mělo by tam vyjít taky.

Jak se tam vůbec daří vaší desce?

Tak to já vůbec nevím. Asi to není tak, že by vyprodali sklady, protože o tom bychom věděli. Ale něco se asi prodává, protože jinak by nestáli o to DVD. Přesné počty nevím.

Vydává vás přímo EMI?

Vydává to Labels, což je subdivize EMI. Mute (které vydává EOST tady v Čechách – pozn. red.) patří v Evropě pod EMI a Labels je jako kdyby nadmnožina Mute.

Dělají vám v Anglii label nějaký promotion?

V rámci toho, co jsou pro to médiá ochotné udělat. Když jim nabídnou rozhovor s náma nebo s Air, tak je větší pravděpodobnost, že se rozhodnou věnovat ty dvě stránky Air, že jo. Pro firmu je to boj. My jsme v Anglii vydali desky, ale je to pomerně dlouho, takže si tu pozici musíme postavit znova. Dělali jsme rozhovory i pro MTV, ale lze si tu kampaň představit i masívnější. To je ale i o tom, že se do nás firma bojí šíleně investovat protože se jí to nemusí vrátit. V okamžiku, kdy jsi pro firmu prodělečnej, tak je to blbý. Kapela co má šílenej dluh dostane na chvíli šanci a pak jde do pryč ... Takže my se je ani nesnažíme do něčeho tlačit. I v tý Anglii jsme přeci jen menšinovej žánr. Když půjdeš do Virgin Storu na menším městě, tak nebude tak obrovskej jako ten na Oxford street a v nabídce je akorát Top 40. Víc tam nekoupíš. Tam nekoupíš Aphex Twina, tam nekoupíš Orbital. Pro takovýhle desky musíš stejně do specializovanýho krámu nebo do megastoru ve velkým městě. Robbieho si koupíš všude, ale koupit si desku, která je trochu menšinová je problém i v Anglii. Ta nezávislá scéna je na tom špatně i tam.

Proč pořád Anglie? Nesnažíte se prorazit jinde v Evropě?

Máme vyzkoušený už z minula, že když v Anglii vyjde deska, hraješ tam a máš i mediální odezvu, tak ostatní státy o tom věděj a vezmou tu desku do distribuce. Ale když ji vydáš třeba ve Francii nebo v Německu a máš tam mediální odezvu, tak je to všem ostatním v Evropě fuk. Anglie je v tomhletom jakoby diktující. Kdybych o tom premejšlel takhle pragmaticky, tak se to dá zdůvodnit. Ale nám se holt ozvali ti Labels, že to chtějí vydat. Neozvali se třeba žádní francouzi .. teda teď se ňácí ozvali, ale to jen na základě anglánů. A je fakt že se ozvali i italové, že by to chtěli vydát. Ale netlačíme to za každou cenu. Třeba to vydání před deseti lety taky vzniklo tak, že John Peel začal hrát naši desku. Hráli jsme v Německu, Holandsku a v Anglii, ale jen v Anglii jsme podepsali smlouvu. Nebylo to tak, že jsme se ostatním státům vyhýbali, ale tam jsme našli největší pochopení.

V jednom rozhovoru jsi se stěžoval, že zahraniční scéna se o tu naši nezajímá. Máš desetiletý zkušenosti, mohl bys vysvětlit proč to tak je? Třeba takovejch Norů je míň než Čechů a prosazují se na „mezinárodní scéně“ neporovnatelně víc.

To že se zahraniční scéna zajímá více o Nory než o Čechy, i když si to nechceme přiznat a je jich méně, je právě v tom že Norové těží ropu a my ne. A o Norsko je ve světe všeobecne větší zájem jako o Čechy nebo Slovensko. Bohužel je to tak. Oni také nejsou v EU stejně jako jsme nebyli my. Ale ekonomika je lepší. A s norskými vydavateli se ti evropští bavěj, protože chtěj v Norsku prodávat cédéčka. Lidé maj peníze a cédéčka si kupujou. Všichni se učí anglicky od první třídy, píšou anglický texty a vůbec jsou od malička vychováváni víc kosmopolitně, takže i ty kapely komunikují anglicky víc přirozeně. Třeba norská pobočka EMI si může dovolit investovat do desky Robieho Williamse. Oni to samozřejmě dostanou příkazem a vědí že na tom vydělaj. Můžou ale říct: my investujeme do tý desky tolik a tolik ze svýho rozpočtu, ale vy na oplátku vezmete Kings of Convenience a proinvestujete v Anglii na Kings of Convenience tolik a tolik. A oni jsou nuceni říct ano. Ta kapela se jakž tak uchytí a tak otevřete dveře dalším jako třeba Royksopp a začne to trošku fungovat. Tady je český EMI bez šance, tady se nedělá ani to, že by si sebrali řebríček nejprodávanějších kapel a vyzkoušeli to. Všechny inteligentní desky se v Čechách neprodávaj. Nebo aspoň ne v míře, aby to pro někoho v Anglii bylo z ekonomickýho hlediska zajímavý. Proč uspěly Tatu? Ne proto, že jsou Rusky a že jsou lesby. Impulz byl ten, že se na tom dá vydělat. Problém je to, že ekonomicky česká hudba nikoho nezajímá. Jediná šance je upsat se malýmu vydavatelství nebo když to malý vydavatelství vezme licenci nějaký český desky a ta se pak možná stane uspěšnou.

Například Jaga Jazzist takhle vydali desku u Smalltown Supersound a teď ji v licenci vydali Ninja Tune a tím maj o prodej postaráno.

Jasně. Někdy tyhle malý labely udělají deal s těma většíma, když je něco uspěšný. To samý islandská kapela Sigur Rós. Vydali album u malýho islandskýho labelu, nemůžu si vzpomenout na název (Bad Taste – pozn.red.) a pak to distribuovali angličani (Fat Cat – pozn. red. :), kteří maj podepsanou distribuci s některým z majors. To je možná ten způsob jak prorazit ... A samozřejmě, Island má ty dveře už prokopnutý díky Bjork a Sugarcubes, že jo. A islandští rybáři zase tahají islandskou ekonomiku :) O tom to celý je. Jednou mě EMI pozvalo na neuvěřitelnej tejden do pětihvězdičkovýho hotelu v Itálii, tzv. songwriting week. Sešlo se nás tam asi dvacet lidí z celýho světa, kteří jsou podepsaní (u EMI), a kteří i skládaj muziku. Byl to workshop, kde se měli udělat dvojice a ti lidi měli vyzkoušet společně neco udělat a pak po dvou dnech se to protočilo atd. EMI vlastně dává talentům, co má pod smluvou šanci tvořit. Takže ti přijde zpáteční letenka, pak tě čeká limuzína, která tě doveze do hotelu kde jsou v pokojích udělaný home-studia a při večeři se lidi navzájem představí. A ty jedinej a Norové nejste v EU. Pak se rozděluje equipment. Napíšeš si co potřebuješ - napíšeš počítač, sampler a španělku. A na tebe zůstane jenom ta španělka, protože angláni si rozebrali samplery a computery. Takže my jsme se i přejmenovali na East Block a byli jsme vždycky poslední, co dostali šanci. Nakonec ta holka z Norska desku vydala i v Anglii. Dostala šanci, produkoval to Howie B a jsou tam i dvě písničky, co sme udělali spolu. Ale Extáze dostala šanci až za rok a i to ne přímo od EMI ale od někoho „o patro níž“.

Změňme téma. Někde jsi se vyjádřil, že remixy už tě nezajímají ...

Ne, mě se někdo ptal jestli nechceme udělat remixovou desku a já odpovědel, že my jsme remixovou desku udělali někdy v roce ‘95, kdy mi to přišlo zajímavý. Dneska mi přijde vydávat remixovou desku jako nezajímavý. Přijde mi zajímavý třeba dát remixy na singl nebo jako bonus na DVDíčko, ale je to furt dobrej způsob jako propojit pohled dvou lidí na stejnou věc. Nechci kvůli tomu ale vydávat remixový desky. Mám pocit, že to už je trošku vopruz. Spousta lidí má taky pocit, že remix musí bejt ducka. Někoho třeba překvapí, že Blur udělali remix pro Massive Attack..Spíš by to mělo bejt naopak. I když ten výsledek nebyla taková bomba, ale takhle chápu ty remixy i já. Ohm Square měli třeba folkovej remix. Pro někoho to už není remix ale předělávka. Ale já mám pocit, že remix je předělávka jako taková. Remix může být poměrne volný. Tak, že si s tím můžeš udělat, co chceš. Samozřejmě nejvíc mě baví použít pouze to, co ti ta kapela dodá. Ale někdy tě ta písnička inšpiruje k nějakýmu pohledu, který bys nemoh seskládat z toho, co jsi už dostal ve stopách, tak třeba uděláš folk z původní ducky. Baví mě experimentálnější pohledy na věc.

Na naší „československé remixové scéně“ se opakujou pořád ty samý jména. Veneer remixuje Extázi, Abuse Khoibu, Khoiba zase Extázi. Není tady víc zajímavých kapel a lidí?

Vem si to takhle. Třeba se ti líbí Mňága a Žďorp. Když jim řekneš ať ti udělaj remix, asi do toho nepůjdou. Ale když máš pocit, že by bylo zajímavý kdyby Floex udělal tvůj remix a zavoláš mu, tak řekne že jo. A naopak, když on požádá tebe, tak do toho jdeš... To je problém toho, že tady je pět lidí a z toho můžeš zavolat třem. A pak to vypadá, že všechno dělá Palo z Veneer, on je to šikovnej kluk. Nebo Abuse. Tak jim zavoláš znova a oni třeba potom zpětne oslověj tebe. Je to těžký.

Váš singl Happy R remixoval Ing. Emar. Kdo to je?

To je Dušan Neuwerth, kterej s náma dělal desku. Ne že by to tajil, ale stejně tak mu přišlo zábavný se takhle podepsat. My sme byli spolu na horách - on je lyžař a já snowboardista – a já jsem se mu smál jak razí tu agresivní jízdu. Tak jsem mu říkal Ingemar (Ingemar Stenmark, švédský lyžař – pozn. red) a z toho to vzniklo.

Mě se ten remix (nebo spíš remake) líbí možná víc než originál.

No to byla vlastně původní myšlenka, o tom jsme se bavili už když jsme to míchali. Já mu zahrál ten původní nápad na španělce a jemu se to líbilo. Říkal, ty jo na tohle udělám remix. Tak ta písnička vznikla, ale nebavilo mně to. Já jsem ji pak předělal do toho tvaru jak je na desce.

Na tvůj soundtrack k filmu Jedna ruka netleská jsem četl negativní kritiky. Jak to vidíš ty?

Vlastně já jsem nic nečetl. Nevím, co konkrétně máš na mysli.

Prej je to pořád tá samá písnička, to samé co Samotáři ...

Co bych ti na to řek ... já jsem zvyklej, že máme špatný recenze.

Jak jste to dávali dohromady? Byli tam nějaké tlaky, když jsi to kompiloval?

Základ je, že režisér má vždycky pravdu. Nesnáším takový ty, že všichni vědí všechno. Pak je z toho totální zmatlanina a konfrontace názorů. Původně jsme vycházeli z toho, že hudba bude kompletně instrumentální, scénická. Až taková, řekl bych, „standardní“ filmová hudba. Ale pak s tím co z toho vylezl za film by byl nesmysl, aby tam byly komický scénky a nad tím dul symfoňák. Zároveň jsme ale nechtěli spadnout do „kameňáků“, kde je taková ta popisní hudba. Tak jsme si řekli, že musíme udělat příjemný odlehčený písničky. Já sem to chtěl udělat kapku do roviny špína rock. Blur smíchaný se Strokes. Jak jsou přitroublý ti představitelé, tak jsem chtěl udělat muziku stejně přitroublou, aby korespondovala s filmem. Jako kdyby to nahrála kapela složená z lidí, kteří neumí víc než tři akordy a sem tam jim to neladí. Měl jsem pocit, že by to mohlo fungovat. David měl ale představu odlehčenosti spíš zvukový než akustický a tím to možná vypadá, že to má něco společnýho se Samotářmi. I když nechápu co, vždyť je tam jen jedna písnička, která je na akustiku jako Lucky Boy, všechno ostatní je víceméně elektrický. Možná se někomu nelíbí, že se tam opakuje Moloko. Mě příde dobrý, že David, i když to stojí velký prachy, dá na český soundtrack a do českého filmu kapelu, která je hodně dobrá. U nás je spousta lidí, kteří absolutně netuší o existenci týhle kapely. Ale tím, že to bude na soudtracku a poslechnou si exkluzivní písničku s neuvěřitelnou zpěvačkou, tak si řekne „kurva co to je?“. A začne se o to pak třeba zajímat. A třeba taky ne. Je jednodušší a levnejší koupit písničku od někoho jiního. Pokud někdo vyčítá, že je tam znovu Moloko... Pro někoho je to plus, pro někoho mínus. To není film, který se za sto let objeví na předních příčkách filmů století, ale soundtrack jsme dělali s nejlepším úmyslem. Až když byl film dodělanej, tak jsme začali řešit, co z toho dáme na cédéčko. Mám pocit, že v dnešní době lidi nezajímají instrumentální soundtracky. To zajíma třeba mně, možná tebe ... pár lidí. Myslím, že lidi ocení spíš komunikativnější prostředek, což je písnička. Tak jsme dali na soundtrack jen dvě nebo tři instrumentálky. Ostatní scénický věci jsou akorát ve filmu.

Jak vlastně skládáš soudtrack? RZA co dělal soundrack k Jarmushovu „Ghost Dog“ se prý na celý neozvučený film podíval jednou, zalezl do studia a po měsíci vylezl s hotovým soundtrackem. Máš nějakej svůj způsob?

Tak se to dá dělat s režisérem , kterej nevyžaduje aby jsme si co týden něco přehráli a pak to celé přehráli ke scénám. Což je právě Davidův přístup, protože on o tý hudbě komunikuje a zajíma sa o průběžný stav. A já se na to taky radši podívám víc krát, abych si vyzkoušel různý věci. Navíc co se nálad týče je tenhle film trochu proměnlivejší než Ghost dog. Tam je nálada a prostředí jasně definovaný a neměnný. Kdežto tady po mě David chtěl vyjádřit náladu několika postav, vyjádřit prostředí a svým způsobem občas jít až do sarkazmu. Takže chvíli jsou tam citováni Profesionálové a tak podobně. Já jsem to nemohl udržet v jedný náladě. Je to sympatická představa a dovedu si představit něco tak dělat. Může být dobrý i pro film i pro skládaní, s Davidem to tak ale nefunguje. Občas po mě chce třeba logický akcenty přesne na podraz, takže to potřebuješ vidět několikrát, aby ti to vyšlo přesně. Když tam někdo zakopne nebo tak, což nejde udělat bez toho abys to pár krát viděl. Takže my fungujeme spíš na pomerně častý komunikaci a tím pádem spousta věcí se na ten soundtrack nedostane. Třeba něco udělám, ale za pět minut už se mi to nelíbi. Jenže Davidovi pořád jo, takže to prosazuje. To byl případ Lucky Boye. Občas se dohodneme, že je to nesmysl a vypadne to. Nebo naopak, já mu tam furt něco cpu a on to tam nechce. A jak sem říkal, režisér má vždycky pravdu. Takže když vidím, že je o nečem presvědčenej, tak ustoupím.

Co je to Umakart? Je to jenom jedna písnička, nebo bude nějaký pokračování?

Já sem to říkal Jaromírovi (Jaromír Švejdík, zpěvák z kapely Priessnitz – pozn. red.), že bych se o tom bavil až to bude hotový. Takže mě mrzí, že jak se na to těšili, tak nevydrželi a měli potřebu to pouštět. Protože nemá smysl se o něčem bavit, když to není dokončený. Je to projekt, který vzniknul z čírého přátelství. Bavilo nás vyzkoušet něco spolu a tak to začalo vznikat. Tak sme odjeli na hory a vzali si sebou notebook a ze zájmu pro společnou věc vznikly nějaký nápady. Takhle na tom děláme už přes rok a nikam nespěcháme. Až to bude, tak to bude. Měli jsme pocit, že zatím o tom nemá smysl nějak vykládat a až to bude, tak říct: Dobrý den tady je Umakart, zcela neambiciózní deska, která vznikla z chuti to udělat. Odhrajem k tomu třeba i nějaký koncerty, ale to je tak celý, co můžu teď k tomu říct. Co si vo tom vůbec můžeš myslet, když jsi to neslyšel?

Slyšel jsem jednu písničku.

A kde?

Na (fiktívním) soundracku ke komiksu Bílý Potok. Brněnský Drak.

Jo, Brněnskej Drak? Tak to jo. Já sem se lekl ... Tak toho jsem se já neúčastnil. To vzniklo, když jsem dělal něco pro Trosky, a neměl jsem čas. Ale líbí se mi to.

Já právě myslel, že v tom máš prsty. Přišlo mi to jako vtipnej protiklad k Extázi, je to takový až čistě folkový.

Umakart nebude kompletně jako Drak, je to různorodý, jsou tam i písničky se španělkou. Teda kytary jsou v každý písničce, ale není to celý stylově ustálený. Vono to vzniklo tak, že Jára měl několik textů a cítil, že je chce udělat takle. S Dušanem to začali realizovat a mně přizvali. A teďkom ... no uvidíme.

Zpátky k Extázi. Neplánujete nějak rozšířit koncertní sestavu?

My to střídáme. Třeba po In Dust 3 jsme hráli live v šesti nebo sedmi lidech. To je pro ně náročný, protože nejsou vtaženi do děje při tvorbě tý desky a pak se musí za týden naučit celej repertoár. Je to i proto, že nejsme kapela, která generuje peníze. Neudržujeme deal, protože nemůžeme ty lidi zaplatit a hlavně chtít aby si udělali čas a věnovali sa Extázi. Takže se to s náma musí dodatečně naučit, nazkoušet ... A je to kapku složitý. Nevejdeš se už do dodávky, musíš mít větší auto a stojí to dost peněz. Jako kapela ani nechceme hrát pro větší místa než je větší klub, protože pak je ta muzika neintimní. Naše hudba jednoduše na stadiony nepatří. Ani by jsme je nevyprodali, ani by se to tam nehodilo. Celý je to kapku začarovanej kruh. Přemýšleli o koncertech o šesti lidech ale nakonec sme se rozhodli, že teď budeme dělat na nový desce. Ke Slowthinking bylo toho hraní dost, k tomu ještě festivaly, takže necháme lidi žít si svým životem. Teď jdeme dělat nový věci a já ti nemůžu zaručit v jaký podobě pak budeme hrát, když doděláme desku.

Pak je ale škoda, když na koncertě slyšíš třeba klarinet a je ze samplu a ne živě ...

To hraje právě Floex. A musel by moc zkoušet na to aby si s náma zahrál jednu písničku. On má taky spoustu své práce. Doufali jsme, že se nám to podaří, aby si s náma hral živě aspoň tady v Praze na křtu, ale zrovna na to neměl čas a já sem zase nechtěl, aby to za něj hrál někdo jinej. Tu písničku mám spojenou s ním. Hrál to on, ale nemůže tady být s náma, takže to pouštíme.

Říkal jsi, že teď místo dalších koncertů budete dělat album. Jak to zatím vypadá?

Konzerty jsou fajn, ale zaberou ti hrozně času a nemáš pak čas skládat. My sme taky pomalejší, takže když strávíme hraním ještě jaro a léto, tak ta deska vyjde bůhvíkdy. Už zase se v nás něco děje co má cenu zachytit. A než to vyplivnem, tak to ještě nějakou dobu potrvá. Mezi In Dust 3 a Slowthinking byli tři roky, tak jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby to bylo kratší. Obávám se, že nakonec ten interval bude stejně takovej. Chci se ale aspoň pokusit vyjádřit se za dva roky.

Takže jste už začali?

Jo, teďkom začínáme.