Jana P. Muchowa jsme jako prvního zpovídaného do obnovené série životopisných R&P Interview zvolili víceméně symbolicky. Je jednou z nejvýraznějších osobností generace dnešních třicátníků. Svou cestu do první ligy české hudební scény zahájil zhruba ve stejné době, kdy vznikl tento časopis – a mezi jeho redaktory (stejně jako posluchači obecně) byla Honzova hudba dlouhá léta pomyslným jablkem sváru mezi nadšenými progresivisty a ctiteli rockové klasiky. Jak je možné, že dnes se na kvalitě prakticky všeho, na co Muchow sáhne, shodnou skoro všichni? Jistě, čas obrousil mnohé radikální hrany, ale největší podíl na vzrůstu svého kreditu má bezesporu Honza sám. Schopnost vyvážit vlastní originální přístup s aktuálním děním na hudební scéně totiž dovedl téměř k dokonalosti jako leader Ecstasy Of St Theresa (se kterou právě připravuje nové album) i jako vyhledávaný producent mnoha vysoce ceněných alb svých kolegů. Dostatečný důvod zrekapitulovat oněch více než patnáct let jeho muzikantského života, není-liž pravda?

Nemohu nezačít svou oblíbenou otázkou: vzpomeneš si, kdy jsi poprvé začal vnímat hudbu?

My jsme poměrně dlouho neměli doma žádný přehrávač. A tak si docela přesně vzpomínám, jak jednoho dne táta přivezl – myslím, že z DDR – takový dřevěný kazeťák s rádiem. Ale neměli jsme žádné kazety. Až později přinesla máma nebo táta od někoho z práce ABBu, vím, že to bylo na té emgetonce napsané fixkou, pořád to vidím před očima. Bylo mi tak čtyři pět let. A protože to dlouho byla jediná kazeta, kterou jsme měli, pořád jsem ji smažil dokola. Taky si pamatuju, jakou jsem si sám koupil první desku. Šel jsem na trénink fotbalu a u Slávie byl obchod s knihami a deskami. A tam jsem si koupil singl za dvanáct korun (které jsem ušetřil na zmrzce a Broně), na němž byla písnička Já přijdu. Honza Neckář s Evou Hurychovou. Já to předtím viděl v TKM a hrozně se mi to líbilo. Myslím, že bych to ještě někde doma našel.

To jsou docela dobré základy pro člověka, který začal svou aktivní muzikantskou kariéru jako pankáč, jestli se nemýlím.

No, on to punk tak úplně nebyl. Zrovna dneska jsem někde četl, že Joy Division byli punková kapela. A asi takhle punkový jsem byl tenkrát já. Ten punk byl dán tím, že jsme neuměli víc než tři akordy. Ale nenosili jsme žádná číra, žádné znaky, žádná áčka se šipkama. Nešlo tam o „no future“ nebo „svět se posral“. Bylo to spíš takové brnk brnk brnk jako raní The Cure. Chtěli jsme ventilovat energii.

Většina muzikantů říká, že začali hrát hlavně proto, aby se vytáhli před holkama.

Já si tohle neuvědomuju. Ale to bylo tím, že jsem hrál závodně fotbal, kde jsem po téhle stránce svoje ego naprosto uspokojoval. Já začal dělat muziku fakt asi proto, že jsem se dostal k The Cure, The Smiths, Siouxsie And The Banshees, Cocteau Twins a ti mě úplně dostali. Koukal jsem se míň a míň na sportovní přenosy a víc a víc vysedával v kavárně Slávie. Chodili jsme tam se spolužáky a všichni okolo měli nějaké kapely. Tak jsme začali říkat, že ji máme taky. A pak už to nešlo udržet v té kavárenské rovině, protože se někdo třeba chtěl přijít podívat na zkoušku. Tak jsme ji holt museli udělat...

Kavárna Slávie je stoletý kulturní fenomén, který kolem sebe vždycky soustřeďoval celé umělecké generace. Bylo to tak i u tvojí?

Pro mě osobně to byla naprosto zásadní věc. Potkal jsem se tam například s Pudinkem, se kterým jsem potom hrál v EOST, potkávali jsme se tam i s Davidem Ondříčkem – i když jsme o sobě nevěděli. Dostávaly se mi tam do ruky letáky, co zvaly na ilegální demošky a tak vůbec. Slávie mi prostě do značné míry zformovala celý světonázor. Proto mě pak hrozně štvalo, když byla iks let zavřená a tahle komunita už se nikdy pořádně nesetkala. Chvíli to sice podobně fungovalo v kavárně v Bunkru, ale už nikdy to nebylo tak široké. Tam už to bylo převážně o hudbě.

Když jste v kavárně nejdřív „slovně“ založili kapelu, už jsi uměl na kytaru?

Ne. Já se ke kytaře dostal přes o dva roky staršího bráchu. Začal na ni hrát někdy na konci základky v lidušce, takže já mohl být třeba tak v šesté třídě. A mě to strašně štvalo, protože jsem vždycky přišel utahaný z fotbalu, chtěl jsem jít spát, a on v tom panelákovém pokoji, kde jsme spali čtvrt metru od sebe, do noci hrál všechny ty Bachy. To bylo šílený. Ale dneska mám pocit, že tím, jak jsem za zvuku té kytary usínal a odcházel do podvědomí, se ve mně otevřela nějaká „hudební brána“. A právě od bráchy jsem odkoukal svůj první akord e moll – ten byl nejsnazší, protože na něj stačily dva prsty. No a takhle postupně jsem nabral asi tři další akordy, se kterými jsem začal v kapele.

Ecstasy Of St Theresa vznikla hned zkraje devadesátých let, v období jednoho nepřetržitého divokého mejdanu, srovnávaného často se šedesátými lety. Nakolik se odrazila tahle atmosféra a duch Prahy do tvého hudebního myšlení?

To sám těžko objektivně odhadnu. My jsme se už s tou předchozí kapelou, která se podle desky Siouxsie And The Banshees jmenovala Nocturne, nikoho na nic neptali, zpívali jsme anglicky a dělali si všechno po svém. Takže ten přístup byl vlastně u EOST od začátku stejný. Akorát jsme se naučili víc hrát a víc jsme o hudbě přemýšleli. Původně jsem dal dohromady tři akordy tak, jak jsem je – od sebe – ještě neslyšel, a měl jsem song. Za ty dva tři roky už to nestačilo. Takže si myslím, že okolní poměry nebyly pro EOST až tak podstatné – i když samozřejmě bylo štěstí, že bylo po revoluci. Ale my jsme například ani nezkoušeli obesílat žádná vydavatelství, protože nám bylo jasné, že to nikoho nebude zajímat, a desku jsme si vydali sami. Sice to byla doba, kdy zdánlivě všichni vydávali všechno všem, ale my jsme prostě neměli ten saxofon, nebyli jsme dřív zakázaní, nebyli jsme underground. Měli jsme ale velké štěstí, že začalo vysílat Rádio 1, kde byli lidi s podobným vkusem jako my, líbili jsme se jim a hodně nás pouštěli. Tím došlo k paradoxu, že jsme hráli první koncert a bylo vyprodáno. A to byl určitě důsledek tehdejší atmosféry, na kterou ses ptal. Na druhou stranu třeba recenze, které na nás vyšly, byly šílené. Někomu se to líbilo, ale většina nás odsuzovala, že neumíme hrát. Doposud nechápu, že to vůbec někoho zajímá. Chápu, že když někdo beze smyslu kvílí a úpí, dá se o něm asi říct, že neumí hrát. Ale když to nějaký smysl dohromady dává, tak neřeším, jestli třeba zpomalujou nebo zpívají na koncertech falešně jako třeba Red Hot Chili Peppers. Ta síla je prostě jinde. Že Pavlíček hraje rychle a dobře, zatímco my pomalu a špatně, pro mě nikdy nebyl argument. Ale myslím, že dneska už se i tohle upravilo a nikoho nepřekvapuje, že Sunshine vydávají desku mezinárodně a Karel Gott ne.

V kriticích asi tehdy ještě přetrvával takový ten jazzrockový syndrom...

Jasně – když někdo zahraje rychlý sólo, je to „ta kvalita“. Ale už mu vůbec nedojde, že sólo do tý písničky třeba vůbec nepatřilo.

Nicméně: nevybavuješ si z dobových recenzí něco, čemu bys s dnešním odstupem dal za pravdu?

Já už si to tolik nepamatuju. Vybavuju si, jak někdo napsal – a snad to bylo dokonce v Rock & Popu – v souvislosti s naším prvním koncertem u sv. Ducha, že všichni okolo vykládají, jak je Extáze úžasná, a on že už toho má plné zuby a „sedá mu to za krk“. To se mi docela líbilo. Vyčítali nám, že vazbíme a vazbíme... No, vazbili jsme dost, to je pravda. Ale vazbili jsme poměrně krátce a psalo se to o nás dalších pět let, kdy už jsme dávno hráli jinak. Oprávněná výtka určitě byla, že je tam málo zpěvu, říkám si, proč nás někdo neplácl přes prsty a ten zpěv nepřidal. A možná bychom našli i další věci, kterým bych za pravdu dal. Ale zároveň bych to nechtěl nijak zpětně měnit.

Vzpomínám si, že v tehdejším Mamma Klubu, jehož jsem byl častým hostem, právě ta šuškanda o EOST coby „nejlepší kapele“ kolovala velmi silně už dávno před koncertem u sv. Ducha...

Vždyť právě v „Mamáči“ myšlenka udělat tenhle koncert vznikla!

Vidíš, to jsem ani nevěděl. Ale říkám si – co by za takovéhle promo dnešní manažeři dali. Tušíš, odkud ta „kampaň“ vzešla? Od vás?

Od nás určitě ne – my jsme těžko mohli někomu říkat: „Přijď na nás, my jsme fakt dobrý.“ Ale určitě nám dost pomohlo Rádio 1, i když nevím, kolik lidí ho tenkrát poslouchalo. A určitě sehrálo svou roli to přetrvávající dědictví komunismu, kdy bylo jasné, že když měl někdo dobrou desku, nekoupil ji v obchodě, a tudíž ji dal nahrát kámošovi, ten ji zase pustil svému dalšímu kámošovi... Lidi ještě nebyli zvyklí přijímat informace z oficiálních médií. Mně se dokonce stalo i to, že jsem byl s Pudinkem v hospodě, přisedli jsme si k nějakým cizím lidem a oni na nás vytasili, že Extáze je výborná. My si mysleli, že nás třeba poznali a že je to fór, takže jsme se nechtěli nachytat a nic jsme neříkali. Ale oni v tom jeli dál a nám došlo, že na té šuškandě asi něco je.

Sehrály ty rozpačité reakce novinářů nějakou roli v tom, že jste potom upřeli svoje snahy do Anglie? Říkali jste si, že jim dokážete, že se mýlili?

Ani ne. Spíš nám prostě připadalo logické poslat desku Johnu Peelovi, protože on pro nás byl hlavní zdroj muziky, která nás bavila. Totéž Melody Maker, do kterého jsem si chodil pro hudební informace, a přišlo mi samozřejmé tam tedy naši desku poslat. Neříkali jsme si, že se na „ty český blbce“ vykašlem – desku jsme samozřejmě poslali i do tehdejší Melodie. Ale ono je to stejné, jako když hraješ hokej a snažíš se dostat do NHL. Ne proto, že je ti česká liga málo, ale v NHL to prostě má větší smysl.

Ty jsi pak v Anglii docela dlouho pracoval a žil. Naučil nebo dozvěděl ses tam něco, o čem jsi předtím vůbec neměl tušení, a dodnes to používáš?

Například jsem tam poprvé v životě viděl sequencer a computer Atari, který dodnes mám, i když ho už nepoužívám. Ale to jsou ty technické věci. Největší šok pro nás asi byla práce ve studiu. My jsme do té doby byli v Čechách ve studiu dvakrát a vždycky to byl problém – bylo to „moc hluku“, říkali nám, že se to „takhle nedělá“ apod. Přijeli jsme do studia BBC, zvukař nejdřív chtěl, abychom mu zahráli, on si nás poslechl a pak teprve začal něco dělat. V Čechách jsi přišel, oni si hned stavěli mikrofony, jak byli zvyklí, a když to neznělo podle jejich zažitých představ, bylo to špatně.

Když jste se vrátili jako vlastně první česká kapela, která „dobyla svět“, co se dělo? Stávalo se, že lidi, kteří vás předtím neuznávali, vás najednou plácali po zádech?

Někteří jo. Ale my jsme na tom nikdy žádnou reklamu nestavěli. Spousta lidí dodnes například neví, že jsme pár týdnů vedli hitparádu dovezených desek ve Spojených státech. Nikoho, kdo by nám tehdy v Čechách dělal PR, jsme neměli, takže se to nikdo nedozvěděl. Bylo to prostě bizarní. Nám chodily objednávky na desku z Thajska, Mexika, Ameriky, Anglie, Francie, a tady se Objevem roku stala skupina ZOO – nic proti nim, jsou to fajn lidi, ale jejich věkový průměr už tehdy byl asi pětatřicet, takže jaký Objev roku? Ovšem paradoxní bylo, že se našlo i dost lidí, kteří nás plácali po zádech na začátku a pak, po návratu, už jsme na ně byli moc velké hvězdy. Ale to je asi normální.

EOST se dost dlouho vytýkalo, že jste trendaři, že měníte styly podle toho, co se momentálně hraje venku. Nebylo na tom – s dnešním odstupem – něco pravdy?

Samozřejmě že když jsme dělali první singl, bylo nám asi devatenáct. V tom věku jsi pochopitelně ovlivněn tím, co posloucháš. Byli jsme třeba určitě pod vlivem Sonic Youth, ale nesnažili jsme se dělat desky jako oni. Nám se líbilo, že nehrají akordy, že ty kytary řeší úplně jinak a přitom je to hutný. No a poté, co jsme asi dva roky hlučně vazbili, jsme najednou potřebovali mít trochu klid. A tak jsme objevili, jaká je síla, když ten booster vypneš – to bylo právě peelovské období. Už to nebylo, jako když máš balón a jdeš s ním hlava nehlava na bránu, ale zjistíš, že můžeš taky přihrávat a dělat s ním různé vychytávky. No a po Peelovi jsme museli logicky změnit zvuk, protože nás vykradli. Spoustu písniček jsme postavili na specifickém souzvuku snad osmdesáti pedálů – a najednou jsme je neměli. Takže si představ, že máš ve Spojeném království smlouvu na pět desek a začínáš od nuly. To byla fakt velká depka. Dokoupili jsme si nové, úplně jiné efekty, objevili samply, sequencery a udělali Free-D. Jinou hudbu než předtím. A takhle je to dodnes. Věci, na kterých teď děláme, budou taky jiné než Slowthinking. Přece nemá smysl dělat znovu stejnou desku.

Stalo se ti někdy, že bys vymyslel a v hlavě slyšel hudbu, kterou bys pak nebyl schopen zahrát?

Jasně, to se mi stává. Kolikrát si vymyslím hudbu, zkusím si ji zahrát třeba na klávesy, jdu po půltónech, pak přeladím na čtvrttóny, a pořád to nemůžu najít, jak to slyším v hlavě. Z toho úplně magořím. Pak přichází chvíle „ruchozvuků“, které se té představě někdy přiblíží víc než klasické tóny.

Míváš i nějaká hráčská omezení, nebo technicky zahraješ všechno, co tě napadne?

Jasně že mám limity. Chtěl bych být instrumentálně zdatnější, ale jsem na to moc velkej flink. Jenže právě v tomhle je výhoda sequenceru. Natočím si nápad, a když ho nezahraju na živý nástroj sám, přicházejí ke slovu hosté. Tak to na světě je. Žádný skladatel si nenahrává všecko sám.

Máš za sebou spoustu filmové hudby. Když tě někdo osloví, přijmeš práci naslepo podle toho, jaký je režisér, nebo chceš film napřed vidět?

Je to různé. Třeba s Davidem Ondříčkem jsme víc kámoši než nějací profesní partneři a ty tři filmy jsme udělali jakoby mimochodem. Jako poslední film jsem dělal Žraloka v hlavě, o Marii Procházkové jsem jen věděl, že existuje a že dělá animáče. K téhle práci jsem se dostal přes producenta, se kterým jsem pracoval už dřív, když byl ještě na FAMU. A protože jsem absolutně netušil, o co půjde, podíval jsem se na to předem. Ale teď dělám na nové desce EOST, takže všecko ostatní odmítám.

Svazuje tě při skládání filmový obraz?

Složitější je dělat pro EOST. Tam totiž nemáš absolutně žádnou hranici. U filmu jsem od toho, abych podpořil odvyprávění příběhu, takže je to snazší. Mám definované hranice, ve kterých se můžu pohybovat tím příběhem. Když vím, že se hrdina zamilovává, je mi jasné, co mám dělat. Maximálně se můžu dohodnout s rejžou, že schválně půjdeme proti tomu a budeme v hudbě hrát třeba příběh stevardky letadla, které přelétává v zadním plánu. Ale to už jsou takové naschvály, ke kterým dochází zřídka.

Podobné téma je i další tvůj obor, producentská práce pro jiné kapely. Nakolik jsi tady sluha a nakolik vlastní pán?

Většina produkcí, které jsem kdy dělal, byli lidi, kteří si sami píšou písničky. Tudíž moje práce nebyla taková, jakou dělá třeba Dan Hádl, který si najde tři holky, napíše jim materiál a vytvoří produkt Black Milk. Já jsem případ producenta, který třeba řekne, že by ze sloky nějaké písničky udělal refrén a z refrénu předehru, nebo navrhnu, že ta píseň má country nádech, tak to uděláme jako country. Snažím se sloužit konkrétní písničce a řídí mě můj vkus, tedy to, kvůli čemu mě lidi asi oslovují.

Myslíš, že se podle nějakého rysu pozná tvůj producentský rukopis?

Myslel jsem si že ne, ale možná nějaký rukopis mám. Zrovna nedávno jsem se na internetu v recenzi na poslední desku Kryštofů dočetl, že jsem ji udělal stejně jako nějaké minulé věci. Rozjela se tam k tomu docela zajímavá diskuse. Někdo tvrdil, že to zní stejně, jiný, že ne. Mně to tedy stejně nezní. Když si vezmeš věci, které jsem dělal – třeba Načevu, naše Slowthinking, Annu K., Here nebo Kryštof –, připadá mi, že každá je někde úplně jinde. Vždycky se řídím tím, že to musí být poměrně přehledné, ale zároveň ne na první poslech. Mám rád, když se nahrávka skládá ze širokého spektra, jehož barvy si nepřekážejí, když písnička vypráví nějaký příběh. Nelíbí se mi, když skončí stejně, jako začala. Musí tam být děj. To se týká hudby. A produkce zpěvu? To je v Čechách úplně zanedbaná kapitola. Příklad: Aneta Langerová. Vítězka pěvecké soutěže – a přitom má tak špatně nazpívanou desku! Ale to je chyba produkce, protože ta holka by to určitě uměla líp. Tím chci říct, že my, když děláme s EOST desku, zpěv hodně „produkujeme“ a rozhodně tím nemyslím prohánění nějakými efekty. A to, že Katka dostala Anděla, je toho důsledkem.

Jako muzikant, skladatel i producent pracuješ s nejrůznějšími technologickými vymoženostmi. Napadá mě – jsi vůbec technický typ?

Vůbec ne. Můj brácha lepil takové ty modely z Ábíčka a já to nesnášel, přišlo mi to „neklučičí“. Podle mě musel být kluk zpocenej ze sportu nebo být frajírek – ale nemohl mít prsty od lepidla. Takže když se mi něco stane s autem nebo computerem, musím hned volat někoho, kdo to vyřeší, fakt nejsem žádný kutil. Mě vlastně ani moc nezajímá, jak ta technika funguje, já jsem prostě uživatel. Když se mě zeptáš, jaký mám operační systém, musím se jít podívat někam, kde to mám napsané.

Baví tě ještě hrát na kytaru?

Baví, ale nemám rád takové to „maha-maha“...

A umíš nějaké písničky? Mám na mysli takové ty, co se hrají třeba po hospodách.

Právě že ne. Umím Krylova Anděla a ještě pár podobných, ale tím to končí. Žádný zpěvník nemám. Stalo se mi, že jsem slíbil nějaké charitativní vystoupení na táboře opuštěných dětí, oni chtěli, abych zahrál Lucky Boye ze Samotářů, tak jsem ho dal. Řekli: „Dobrý, ale teď už dej ňáký pořádný fláky.“ Ale já žádné fláky neuměl! Takže jsem dal Anděla a pak to pádlo předal nějakému skautskému vedoucímu, který seděl vedle, a ten rozjel všechny ty Stánky a podobně. A děti byly nadšené.

Mimochodem, nepřipadá ti na hlavu, že z toho všeho, co jsi za těch zhruba patnáct let udělal, je bezesporu nejpopulárnější zrovna Lucky Boy?

Já myslím, že je to výstižné. V mém životě je takhle všechno. Například: v rodném listě mám „Jan-Peter Muchow“. Když jsem si šel v patnácti pro občanku, paní na ONV mi říkala, že nemůžu mít dvě jména. Já jí vysvětloval, že to nejsou dvě jména, nýbrž jedno dvojjméno, něco jako Jean-Paul. A ona odpověděla: „Neexistuje! Vyberte si, jste Jan, nebo Petr?“ Takže mi v téhle souvislosti připadá úplně samozřejmé, že písnička, kterou jsem myslel jako absolutní fór, je moje nejprodávanější.