27. března 2005
Divadlo Kolowrat, Praha

bez hodnocení

„Rozlehlá půda s krásným převážně dobře zachovaným původním krovem umožnila po citlivé rehabilitaci vznik inspirativního prostoru využitelného nejen jako zkušebna činohry, ale také jako Divadlo Kolowrat pro realizaci komorních her založených především na soustředěné herecké práci.“ V komoře barokního Kolowratského paláce není myš, ale dvě krysy jak Bróďův dachshund. 120 míst se bez proma okamžitě vyprodalo, kdo přišel koncertně po sedmé, a ne divadelně před sedmou, buď šel domů nebo musel uniformované uvaděče přemlouvat většinu představení, než byl velkomyslně vpuštěn. Seděli v půlkruhu, trumpetista Kryštof, kytarista a loopař EOST, basák Kryštof, zpěvačka EOST, zpěvák a kytarista Kryštof, v popředí elektrická kytara Kryštof a upozaděný bubeník a klávesista EOST. Střídali se po písni a byli si navzájem hosty. Slušnými, co vypijou dobrou brazilskou kávu a jdou a při cestě na záchod se vám nesnaží hrabat v nočnim stolku.

A když už jsem se kvůli Extázi nechal vlákat do takhle propojeného závodu, a musím se tedy ke Kryštofu vyjadřovat, považuju za fér vzít to zeširoka, protože bez kontextu by výkřiky, jež přijdou, působily agresivně a hloupě.

Richard Krajčo je postava rozpolcená. Netvrdím, že rozervaná, nechci mu vytvářet aureolu romantického básníka. Ale rozpolcená mezi mnoho dvojakostí. Mezi pop a umění, Havířov a Prahu, folk a divadlo. Občas trpí syndromem provinčního kluka, očarovaného zaprášeným šarlatem sametových sedaček divadla, který strašně moc chce být hlubokým. Hloubavým ve smyslu měšťáckého Umění, v protikladu k třeskuté populární kultuře. Touží po ocenění snobských médií, ale křepčí na pódiích s pouťovými škleby v soutěži o přízeň s tancovačkovým kytaristou Kryštofa Evženem Hofmannem. Káže vodu a pije kdovíco. Z čehož vznikají nedorozumění – leckdo o Krajčovi říká, že je buran, ale to není úplně přesné, protože to samo o sobě nic neznamená. U Krajča je podstatné, že aspiruje – chce výš než odkud vyšel. Dobývá svět, leze po společenském žebříčku. Je rozkročený mezi Prahou jako centrem Umění, Divadla, respektu, cílem a Havířovem jako provincií definovanou lidovostí, Nohavicou, dětinskou Medůzou, kořeny. Mezi uctívaným ‚nekomerčním‘ skladatelem Muchowem ledabyle oblečeným ve vybraných oldschool kolekcích Nike a vlastní smlouvou s uřvanou estetikou fy Kenvelo a vykulenými brýlemi. Stejně tak časově - srovnejte jen grafický design desek Kryštof, od směšného kýče po čistý, ukázněný, decentní minimalismus a umělecké fotografie od jmen s kreditem. O hudebních i textařských vzorech nemluvě. Má mety a žene se za nimi, chce se stát Umělcem, váženou, ale hvězdou, zároveň vyzdvihován „kritikou“ a zasýpán plyšáky od fanynek. Může to působit paradoxně, ale když vidí Dana Bártu, který si tuto pozici mezi, postavení ‚moudrého frýka‘, dokázal vytvořit, proč ne. Teď jde o to, kudy na to. Bárta své aktivity rozdělil na sublabely. Krajčův segment Krajčo-divadelník uznání vydobyl, je to ale pořád hraní cizích scénářů. Autorský segment Krajčo-Kryštof tedy nechce nechat ‚jenom‘ jako masovku. Chce být všechno najednou, zavděčit se všem, vším.

Krajčo má mnoho sympatických vlastností, řeklo by se talentů. Jeho mladistvá zarputilost a často dogmatický nerozmysl, jehož stereotypní škatulky jsou mnohem extremističtější než mnoha novinářů, ho ženou do hurá akcí, a vysílání smíšených signálů, které se těžko chápou a které někdy složitě vysvětluje. Jako když se snaží vydobývat si svůj prostor na místech, kde není co lámat, ve vytěžených dolech, kde je rebelem bez příčiny. To kutání hlušiny má ale pořád kouzlo svěží energie, leč nedostatek odstupu, nadhledu, coolness, ho v očích středostavovských hodnot handicapuje. Je bezesporu velmi šikovný skladatel, ale aby získal nálepku Schváleno kritickou komorou, přespříliš se opakuje, drží se své folkové formule a experimenty nechává na spolupracovnících. Nejlíp to lze ale ilustrovat na jeho slovesnosti. Krajčo je jistě z nejzajímavějších popových textařů, jenže občas se nechá svést - to když nechce být jen popovým textařem nýbrž básníkem - aby bral pouze povrchní znaky vysoké kultury (nebo čehokoli co chce dosáhnout) aniž by něco znamenaly, nebo vyjadřovaly nějakou soustavnost. Nadužívání archaismů a oxymóronů z vás Villona neudělá a on se nemůže rozhodnout jestli se inspiruje všedním dnem nebo kanonizovaným Shakespearem. Tento protiklad vás může buď posouvat nebo brzdit, u něj mám pocit obojího. Škrtí ho tam, kde urputnou snahou o ‚hodnotnou‘ poezii ztrácí lehkost a cítíte chtěnost obrazného pojmenování za každou cenu. Což byl případ královské disciplíny, erotického vyznání v nové písni, kterou „napsal pro svou budoucí ženu“, nazvané – a teď to začne – Chmýří. Iva Frühlingová seděla v publiku přímo naproti němu. A přestože disponoval celkem intimní atmosférou (komornost si rušil vtipy sám), musel jsem velmi záhy přestat poslouchat, abych se necítil jako že jsem přistihl rodiče. Tento metaforický a zároveň velmi podrobný text bych nejlépe připodobnil k příloze DEJTE MU JI POD POLŠTÁŘ A UŽ NIKDY NEBUDETE PŘEDSTÍRAT ORGASMUS dívčího magazínu s popisy pracovního postupu typu Začněte předehrou…zajeďte jí mezi půlky…vyjeďte do mezaninu…velké finále v coververzi od Vítězslava Hálka (kolega Ondřej prosazoval spojení Šrámkova Splavu a červené knihovny, kolegyně Jana říkala, že jí tohle někdo udělat, odstěhovala by se na Madagaskar) (ale to mi nepřijde chytré, to takhle říkat, to potom bude vědět, kde ji hledat). V takových momentech je humpolácký, neumí zacházet s patosem a s veřejnou upřímností, vskutku působí jako sláma z křusek v salónu. Ale vy přece nechcete stát na straně upjatých čajů o páté - r’n‘r tančil vždycky po boku Bergera, co v Hair pobíhá na večírku smetánky po stole a zpívá o svym zadku. Takže problém je jedině v tom, kde chce stát Krajčo. A ten se snaží slámu zamést pod ubrus, případně z ní ještě uplést pomlázku a tvářit se, že on k Biedermeieru patří. A nad ránem se vrátit na seník a juchat tam s děvečkami, které obloudí recitací Exupéryho. Ale současně umí ty boje uvnitř sebe, ty paradoxy, i reflektovat – Vodné Stočné se ptá Proč to tak cítím? V Tuningu chce doslova vyrývat květy do cesty z bláta – spojit dva různé světy. A verš Ač už jsem stár stále mladý, je samonosný. A jakkoli je někdy nechtěně trapný a vadí mi u něj 1000 a 1 věc, celkově mě baví ten boj sledovat, jsem na něj zvědavý, je zajímavý a není zbytečný. U EOST už je boj vybojován. Nebo líp – u EOST je to boj umělecký, boj rozumu, u Krajča boj lidský.

Takže zpátky z odpočívadla na silnici a teď si představte, že tohle klubko hadů posadíte vedle Jana P. Muchowa. Vedle nonšalantního kosmopolitního hejska z metropole, ukázkového slušňáckého ‚buržoazního bohéma‘ s aristokratickým jménem a nezanedbatelnými zkušenostmi z menšího i většího světa (to není hodnocení, to je popis). No, jak by to vypadalo: jako by přijel synovec z Havířova (a to není hodnocení, to je popis). Podobně si představte, že usadíte chytlavé ale neústupně standardní Krajčovy písničky vedle Muchowových škrkavek: EOST v akustické podobě jsou (jak víme) stejně dobré písničky, a ještě mají i pro fanoušky celkem dobrodružné zádrhele. Čím více bylo Kryštof, tím více bylo znát, že akusticky je ještě zaměnitelnější, připraven o producentské aranže, zvlášť když hostující Mouchovy krabičky se po něm klouzaly a nedokázaly se s ním spojit. Přesto - vynikly tak texty, a vůbec považuji tuhle podobu Kryštof za přijatelnější než ostravskou (to není regionalismus, jen jsem je viděl dvakrát za sebou v tv na koncertech v Ostravě) ochranou známku jejich stadiónového šoumenství. (A pravdivější, ježto Kryštof je podle mě recitál Richarda Krajča a to je koneckonců písničkář.) Přestože Krajčo i v Kolowratu bude kontaktem s publikem - který je zase: někdy bezprostřední, někdy nervózně doslovný a připomíná tu, co v Superstar zkusila příznačně Boudu na hoře Marie Rottrové a když zpívala o srdci chytala se za prso a při dešti pantomimicky názornila jak se drží v tramvaji, a jestli ji Soukup nazval diblíkem, Krajčo dychtí být zlobivý rarášek, rošťák, co na sebe strhává pozornost – chtít vyrovnávat napětí ‚vážné‘ události.

U EOST je to jiná, pane. Winterová tracky nadobro přefrázovává, protože ji nedrží tolik spoluhráčů a tak pevná struktura klasické písničky. EOST málo hrajou a tak si víc a radši hrajou. A taky je nejspíš nebaví se ty songy znova učit, tak je aranžují znova. Jejich verze jsou dál od alba jak časově, tak nástrojovým obsazením, a proto je tu informací víc.

A zhruba se to odehrávalo takhle (normálně považuju playlisty v recenzích za zahanbující exhibici, ukazující jak je někdo pyšnej, že ho odhalil - nebo ukrad z pódia -, ale tady je to něco uplně jinýho, naopak, já jsem jenom pyšnej, že jsem ho odhalil): 1. Vodné stočné 2. Bass 2 3. PoHádkách+Po schodoch Richarda Müllera 4. Local Distortion 5. Zrcadlení 6. Happy R 7. Tuning 8. nový singl EOST It 9. Moře v hoře 10. I’m (Not Really) Optimistic 11. Sqěle 12. The Telescopes - The Perfect Needle (EOST live cover) 13. Obchodník s deštěm 14. Chmýří +přídavek 15. I’m (Not Really) Optimistic znovu, protože na přídavek nemysleli 16. improvizovaný megamix Srdce+Obchodník s deštěm+Lolita vše s jedním loopem - blbý na tom bylo, že neznalec textu by to střídání refrénů a slok klidně vzal za jednu píseň. Za hodinu hotový, poseděl jsem, to mám rád. To, že se takový podnik odehrával na půdě tak vysoké (už jen jazyk první věty tohoto materiálu, kterou jsem vzal ze stránek ND!), s organizačními požadavky vyhrazenými pro mnohem výše hodnocené, elitářské produkce – čas, cena, omezený počet míst, sezení, absence občerstvení, no smoking, pouze decentní potlesk a pouze mezi skladbami, ačkoli lustrace společenským oděvem už vyžadována nebyla - a ne v otevřenějším prostředí podzemního klubu rozpráví o charakteru akce. I proto nepoužívám familiérní křestní jména jak je v psaní o populární hudbě zvykem, ale uchyluji se k formálnějším příjmením. Tady rock’n‘roll neměl místo a i když si Hofmann neodpustil hevíková gesta aspoň rukou, a nervózně se na židli vrtěl jak v kazajce, nestoupl si, nedal nohu na odposlech, nebo aspoň na vycpaného psa, který jediný upejpavě simuloval výpravu, světla a další pódiovou show, a ani nakonec nehrál s kytarou za krkem (Evžen ani čtyřnožec). Richard může být spokojen. Jeho hra se hraje na prknech, která znamenají respekt střední třídy.