Kateřinu Winterovou znají dvě naprosto odlišné skupiny publika. Příznivci moderní hudby v ní vidí osobitou zpěvačku skupiny The Ecstasy Of Saint Theresa, návštěvníci divadel zase úspěšnou herečku Divadla Kolowrat. Křehce působící dívka zvládá pohyb na obou profesionálních scénách s obdivuhodnou bravurou.

Zpěvačkou skupiny The Ecstasy Of Saint Theresa, kritikou opěvovaného projektu skladatele a hudebníka Jana P. Muchowa, jste se stala v roce 1997. Jak se vám to poštěstilo?

Honza mě viděl a slyšel zpívat v jednom představení, v takovém volném pásmu spolu s Janou Koubkovou, a zrovna hledal zpěvačku. Měl pocit, že by se mu můj zpěv hodil, a dal mi nabídku. Nejprve jsem ji odmítla, ale asi po roce jsem za ním přišla, že jsem si to rozmyslela, jestli by mě ještě vzal. Vzal.

A kudy vedla vaše cesta na prestižní divadelní scénu?

To bylo složitější. V pátém a šestém ročníku pražské konzervatoře jsem si říkala, že rozhodně nebudu dělat divadlo! Mě nezajímá předstírat něco na jevišti, já chci pravdu, chci být pracující člověk, který chodí do továrny, má píchačky... Nebudu trávit život ve lži! Dneska to působí poněkud pomateně, ale myslím, že řada umělců řeší podobné dilema neustále. Kdo má potřebu mít řád, něčeho se chytit, pro toho je umění těžké. Nezvládá chaos.

Po škole jsem vůbec do divadla nenastoupila, normálně jsem půl roku pracovala. Jenže jsem zjistila, že na to stavěná nejsem, že mě to táhne ještě více dolů.

Co jste dělala?

Pracovala jsem jako telefonistka v recepci, jako prodavačka... Naštěstí si mě z nějakého školního představení pamatoval režisér Vladimír Morávek, který mě oslovil, jestli bych nechtěla nastudovat Gerdu v představení Kaie Holvega unesla Sněhová královna v Klicperově divadle v Hradci Králové. Okamžitě jsem se toho chytla jako šance dostat se pryč z té "vysněné" práce.

Pak jsem ještě v Hradci s režisérem Ivo Krobotem dělala Harlekýnovy milióny. On zároveň ve Stavovském divadle připravoval Romanci pro křídlovku a pozval mě k hostování. Následovalo další hostování v Divadle Kolowrat, hra Oleanna, na základě kterého mě přijali do stálého angažmá. Předtím jsem byla dva nebo tři roky na volné noze, vůbec jsem netušila, co to obnáší. Řekla jsem si - proč ne, zkusím to. Budu zase v Praze, budu na scéně Národního divadla... Zakotvila jsem a dodnes kotvím...

Teď si nedovedu představit, že bych odešla do jiného města, ale začátky na konzervatoři pro mě byly velmi těžké. Přímo jsem tehdy Prahu nesnášela. Měla jsem ji spojenou s obdobím puberty, se ztrátou starých jistot a hledáním svého místa v cizím prostředí.

A Hradec Králové s Klicperovým divadlem, kam jste šla už z Prahy?

Tehdy jsem měla třicet korun na den, takže dojíždění nepřipadalo v úvahu. Brečela jsem mamince do telefonu, ať si pro mě přijede, že jsem tam sama v obrovském pokoji, kde bylo jen linoleum...V divadle jsem potkala výborné lidi, práce mě strašně bavila, ale trpěla jsem pocitem vykořeněnosti.

Máte nějakou oblíbenou roli, ve které můžete onu zmíněnou vlastní pravdu ventilovat slovy autora?

Nemám žádnou zvlášť oblíbenou postavu, ale jsem typ herce, který do každé postavy dává kus sebe. Mě baví věci, ve kterých mohu být uvolněná, kde se mohu vyblbnout. Když se mohu před osmi stovkami diváků úplně znemožnit, otevřít, naprosto se zbláznit.

Nebo jindy - jsem povahou taková trpitelka, takže mi vyhovuje, když si mohu pořádně zatrpět. A zase jindy - když se vám povede pointa v komedii a lidé se zasmějí, tak to je taky dobré.

Jednu oblíbenou, charakteristickou roli vybrat nedokážu. Ale momentálně mě hodně baví hra Prvotřídní ženy od Caryl Churchillové, kde hraji dívku v několika fázích puberty, a tam jsme si s režisérem dovolili udělat ze mě trochu dementa, je to hodně sprostý a tak...

Máte tedy ráda hereckou improvizaci?

To se nedá říct...

Tak "přehrávání" rolí?

Ano, to mě baví! Většinou musím hrát realisticky, civilně, takže se málokdy podaří, že mohu roli pořádně přehnat, jako přehánějí děti. Na druhé straně, když hraji Julii, také mě to baví, přestože je to daný verš, který musíte dodržet. Jenže příběh je natolik silný, že se do něj mohu položit a ventilovat všechny emoce. Ač role vůbec není volná, i v tom sevření si člověk může najít svobodu.

Občas se vám podaří divadelní povinnosti skloubit s muzikou, například když Ecstasy hrála na představení ke třinácti letům existence Divadla Kolowrat. To je ovšem výjimka. Daří se vám vůbec nějak rozumně ladit termíny představení a koncertů?

Kapela se podřizuje divadlu. Jsem zaměstnanec a mám dopředu dané termíny hraní.

Na jedné straně je to výhoda, protože koncerty můžeme naplánovat do "mezer", ale když třeba zavolají z Anglie, že pro nás mají termín, že bychom mohli hrát na festivalu v Londýně, a já zrovna v tu dobu hraji v divadle, tak prostě nikam nejedeme. Je to velký ansámbl, program nemůže být tak plastický, abych mohla termín prohodit.

Ale zase je fakt, že když jsou volné termíny, třeba se jenom zkouší, tak moje hudební výlety v divadle podporují a snaží se mi vyjít vstříc. Takhle mě například na jeden večer pustili zpívat do Londýna - kapela tam zůstávala, já jsem dopoledne přiletěla a po koncertě zase letěla zpátky.

Před časem jste prohlásila, že byste raději zpívala než hrála. Realita je přesně opačná. Co byste si vybrala dnes, kdyby byla možnost uživit se jen jednou činností?

To je těžké. Ručička se vždy naklání na jednu stranu, ale já se ji snažím držet v rovnováze. Vyhovuje mi to, protože od problémů jednoho zaměstnání mohu utéct do druhého.

Divadlo je hlavní. V podstatě práce, když to řeknu takhle, protože se neodvažuji považovat divadlo za svoje poslání. A pak je dobré, že hudba je jakoby koníček, i když je to vlastně také profesionální činnost. Tím pádem mohu mít hudbu trochu víc ráda, protože jakoby "nemusím".

Ale rozhodně bych nechtěla divadlo opustit. Už se stalo kusem mého já a kdybych nemohla v divadle hrát, tak by mi to chybělo. Přestože jsem dříve říkala, že bych chtěla s divadlem skončit a přeorientovat se na něco jiného. Už jednou jsem s divadlem skončila a doběhlo mě to. Ale zatím není situace tak hrozná, že bych musela divadlo a hudbu od sebe řezat.

Působíte jako člověk velmi intuitivní a citlivý. Přesto - uvažujete v souvislosti se svou prací i o penězích?

Mám plat, který mě uživí, a co je kolem toho, jsou třeba projekty, za které se platí, protože je tam klient, firma atp. A pak jsou projekty, kde mě peníze nezajímají. Když mi je někdo za tu práci chce dát, tak si je vezmu, ale nejsou ani na prvním, ani na druhém místě. Když mě nějaká práce baví a mám zrovna dostatek, proč se nechat omezovat pouhým oběživem?

Mihla jste se i na plátně, například ve snímku Šeptej. Láká vás film?

Samozřejmě by mě lákal, jako mě lákají všechny věci, které neznám a které by mě mohly posunout. Ale zase filmy, které se u nás točí, pro mě nejsou moc zajímavé. Film se mi vyhýbá, ale nijak to neřeším.

Ale kdyby se objevil režisér, který by o mně něco věděl, znal mě z divadla, chtěl se mnou točit a měl dobrý scénář, tak proč ne? Jenže ve filmu rozhoduje spousta jiných věcí. Už se mi stalo, že si mě vybral režisér a jeho volba neprošla přes producenta. S tím nelze nic dělat, protože producent rozhoduje o penězích. Ale tohle mi nevadí. Asi se to nemělo stát, tak je dobře, že se to nestalo.

Chápu model, že když chce herec pracovat, tak musí obcházet castingy a vnucovat se, dokud si ho někdo nevšimne. Jenže tohle není moje cesta. Někdo by mi mohl říct, že si tak nechám všechno uplynout. Jenže já si myslím, že to, co uplyne, je přesně to, co vás nemá potkat.

Po předchozím vydařeném albu Slowthinking (2002) se netrpělivě čeká na novou desku Ecstasy... Máte už nějaké konkrétní představy?

Hodně jsme albu Slowthinking dali, objížděli jsme i letní festivaly, čemuž jsme se dříve bránili. Zamilovali jsme si dokonce i koncerty, které nás dřív spíše stresovaly. Následovaly jiné projekty, Honza dělal filmovou hudbu a produkoval, já měla hodně práce v divadle...

Čas od vydání Slowthinking se najednou strašně natáhl a nyní už cítíme, že je potřeba s tím hnout, aby nám to neproteklo mezi prsty. Ještě nám nějakou dobu bude trvat, než novou desku nahrajeme, ale už se na ní pracuje. Možná po Slowthinking uděláme nějaké "fast tracky".

Jako zpěvačka se ale už neomezujete jen na Ecstasy...

Nahrála jsem například jednu věc na desku DJ Witche. Konkrétně duet Du dolů s Wladimírem z hiphopové kapely Peneři strýčka Homeboye. Protože hip hop je taková moje krevní skupina. Krom těch jiných krevních skupin, které ještě mám...

A v plánu je další hiphopový projekt. Znovu se dává dohromady skupina WWW, která u nás kdysi s hip hopem začínala, a já jsem přizvána ke spolupráci.

Kdyby vám nějaký důvěryhodný producent nabídl natočení sólového alba, přijala byste?

Už jsem takovou nabídku dostala, ale řekla jsem - dobře, já bych udělala sólovku, ale hudbu mi napíše Honza Muchow, takže by to bylo vlastně úplně zbytečné. Nemám ambice být sólovou zpěvačkou. Baví mě být součástí kapely, souznít s více lidmi.

V případě, že bych byla textařkou a skladatelkou, tak by to v úvahu připadalo, zajímalo by mě album, kde bych měla většinu materiálu "od sebe". Ale takhle bych byla jenom interpret, kterému písničky někdo napíše, což není sólová deska, jak ji vnímám já. Cokoliv zatím vymyslím, tak vtisknu do kapely. Ani nevím, jestli tu vůbec je někdo, s kým bych chtěla tak úzce spolupracovat, kdo by sdílel moje pocity.

Co jste si myslela, když jste se ocitla vedle Heleny Vondráčkové a Ivy Bittové mezi zpěvačkami nominovanými na cenu Akademie populární hudby?

Bylo to absurdní, je podle toho vidět, jak malý rybníček je česká pop music. Přišlo mi to hlavně strašně vtipný. Helena Vondráčková.... a já. A vedle toho Iva Bittová, kterou strašně obdivuji, ale je to úplně jiný pól muziky. A teď to "odborně posuďte". Tři naprosto různé zpěvačky. Co na tom chcete posuzovat?

Samozřejmě jsem celou věc brala s rezervou, ale zase obdivuji každého, kdo je schopen vyplnit nějaký hlasovací papír a někam ho poslat. Takže mám doma sochu Anděla, je pěkná, zlatá, musela jsem k ní doladit záclony. A teď je socha i se záclonami někde ve skříni...